Úspěch v celostátní soutěži Daniel

Naše studentka Kristýna Hynková z kvarty A získala v prestižní celostátní literární a historické soutěži ocenění. Můžete si přečíst, jak svou účast sama hodnotí. Rovněž přetiskujeme oba texty, které porotě zaslala.

Již od malička se živě zajímám o historii, zejména tedy o druhou světovou válku a holocaust. Celostátní literární soutěž Daniel, pořádaná Národním institutem dětí a mládeže, která se zabývá holocaustem a rasovou problematikou vůbec, pro mne tedy byla velkou příležitostí a výzvou zároveň. Do soutěže jsem zaslala dvě své práce- Baletka a Moc bezmocných. Neočekávala jsem, že bych v soutěži mohla uspět, a tak pro mne bylo velké překvapení, když jsem byla písemně vyrozuměna o tom, že moje práce byla oceněna a byla jsem pozvána na slavnostní vyhlášení výsledků soutěže.

Slavnostní vyhlášení se konalo dne 22. března v Kulturním a vzdělávacím centru Židovského muzea v Praze. Vyhlašováním provázela Renata Klusáková, moderátorka Českého rozhlasu Vltava, o hudební doprovod se postarali studenti Hudebního gymnázia Jana Nerudy z Prahy, ocenění pak předávali kardinál Miloslav Vlk, Ing. Karel Sedláček, PaeDr. Eva Schneiderová, Mgr. Barbora Šteflová a fotograf Luboš Marek. Za svou práci Baletka jsem obdržela krásné 2. místo. Po vyhlášení se s námi o své zážitky podělila paní Růžena Blechová, která jako dítě prošla Terezínem. Na závěr jsme se zúčastnili exkurze po památkách židovského města, navštívili jsme Starý židovský hřbitov, Staronovou, Jeruzalémskou, Maiselovu a Španělskou synagogu.

Myslím, že díky soutěži jsem získala opět nové zkušenosti, samotné vyhlášení ve mně pak zanechalo spoustu dojmů a pocitů. Tento den byl pro mne nezapomenutelným zážitkem. Příští rok se soutěže určitě opět zúčastním.

Baletka

Klavíristovy štíhlé prsty se po klávesách pohybovaly stále pomaleji. Hudba doznívala, poslední tóny se vytrácely do prostoru sálu. Skupinka mladých baletek ještě chvíli držela pózu, ve které setrvaly do chvíle, než jim profesorka odpověděla na jejich díky a tím ukončila dnešní hodinu. Této chvíle se Sára nemohla dočkat. Přestože tanec milovala nade vše na světě, věnovala se mu již od svých tří let a život bez něj už si ani nedokázala představit, dnes odpočítávala minuty, ba i vteřiny do konce hodiny. Měla tušení, že právě dnes se stalo (nebo snad ještě pořád děje)něco zlého, nevěděla však co. Spěchala proto domů, kde se vždy cítila bezpečně.

Ale i počasí jako by dnes odráželo její náladu. Od rána stále mrholilo, k dešti se občas přidal i sníh, bylo chladno a nevlídno. Člověk by si řekl listopad, ne březen, pomyslela si. A pak se to stalo. Přesně v okamžiku, kdy si tohleto řekla, vypluly na povrch její mysli děsivé obrazy právě z loňského listopadu-živě viděla dav lidí, který se valil po ulicích a raboval židovské obchody, slyšela třeskot rozbíjeného skla výkladních skříní, výkřiky Sieg Heil, ale i nářek a pláč, volání o pomoc, cítila štiplavý dým ze zapálených obchodů, pronikavý pach jasně bílé barvy, kterou ti šílení lidé malovali na zatím nedotčené výlohy šesticípé hvězdy se čtyřmi písmeny uprostřed, čtyři bezvýznamná písmenka, která vám však dnes mohla udělat ze života peklo, Jude , stihla si ještě přečíst, než oknem jejich obchodu proletěl kámen-náhle však spatřila snad ještě něco hrozivějšího:po náměstí se valil jeden tank za druhým za doprovodu po zuby ozbrojených vojáků, ale ne československých, nýbrž německých. Vyděšeně se rozhlédla po náměstí a pak, nevěděla proč, ale něco ji přinutilo se podívat směrem k Hradu. Z toho, co spatřila, se jí udělalo mdlo. Už byl téměř večer, v šeru ale poznala vlajku, která vlála nad Hradem, červenou s bílým středem, uprostřed níž zlověstně trůnil černý hákový kříž. Jako ve snách ještě chvíli sledovala ten děsivý výjev a pak se dala do běhu, zoufale toužila být v bezpečí doma u rodičů. Nyní už si byla jistá, že se začíná dít něco strašného, možná se po dnešku změní její život-jedno, však věděla jistě: ať už se stane cokoliv, nikdy nepřestane tančit, protože její kariéru baletky nemůže ohrozit ani tisíc tanků a vojáků, pomyslela si, když vcházela do domu.

29. června 1942

Na nebi nebyl jediný mráček, slunce svítilo, v korunách stromů vesele švitořili ptáci. Svět je tak krásný, pomyslela si Sára, když kráčela se svou malou sestrou po židovském hřbitově, proč tedy lidé musí být tak krutí? Procházely uličkami, kde potkávaly celé židovské rodiny. Nebylo divu, tohle místo bylo totiž prakticky jediné, kam neměli lidé, jejichž hruď,,zdobila ” žlutá šesticípá hvězda, zakázaný přístup. Při pohledu na ni se Sára neudržela a dala se do pláče. Vždyť ona, její rodina a vůbec všichni Židé nejsou o nic horší než Němci, takzvaní ,,árijci“, tak proč zrovna oni musí trpět všemi těmi zákazy? Nevadilo jí ani tak moc, že už nesmí chodit do školy, studiu totiž nikdy příliš nedala a mezi nejlepší žáky nepatřila ani omylem, když se ale dozvěděla, že zákaz se vztahuje i na hodiny tance, bylo to, jako by jí vrazili nůž do srdce. Od té doby její život postrádal smysl. Sáhla do kapsy, ale místo kapesníku nahmatala přeložený list papíru. Polil ji ledový pot. Na malou chviličku na něj zapomněla, jenže svému osudu nikdo neunikne, pomyslela si a již po několikáté si jej začala číst: ,, Dostavte se…dne…k transportu… zavazadla…50kg…. Říšský protektor… Karl Hermann Frank.” Transport. To slovo znělo děsivě, absurdní však bylo, že pro Sáru v něm byla i trocha naděje. Matka říkala, že pravděpodobně pojedou do nějakého tábora, kde budou moci v klidu až do konce války žít, pracovat a učit se a snad se také setkají s otcem, který s transportem odjel téměř před měsícem…možná tam budu moci opět tančit, napadlo ji. Tato myšlenka jak by jí vrátila ztracenou chuť do života. Svět je přece jen krásný, pomyslela si a začala se na transport těšit.

29. září 1944

Sára se stěží držela na nohou. Ve vlaku bylo téměř nedýchatelno, ze všech stran se na ni tlačili cizí lidé, kteří sami neměli místo, o hladu a žízni ani nemluvě. Jeli už celý den a noc. Nevěděla, kam jejich vlak míří, tušila jen, že někam na východ, do jiného tábora. Už nebyla tak bláhová a nedoufala, že by se tam snad mohlo tančit, jako kdysi před transportem do Terezína. Teď si přála jen jediné:Najít svou matku, otce a sestru-a přežít. Vlak najednou prudce zabrzdil a zastavil. Otevřely se dveře a za hlasitého zuřivého štěkotu psů a německého křiku byli lidé vyháněni na nástupiště, kde si je začali rozdělovat němečtí doktoři. K Sáře a skupince dalších lidí z Terezína zamířil jeden z nich. I v tak vážné situaci si Sára nemohla povšimnout směšné mezírky mezi jeho zuby, byla však alespoň natolik rozumná, že svůj smích potlačila. Muž si je přeměřil a začal udílet pokyny, kam mají dále jít, vlastně jen ukazoval hůlčičkou- doleva, doprava, doleva, doleva… Sára se s několika dalšími lidmi vydala na levou stranu. Museli odevzdat veškerý svůj zbývající majetek, šaty, byly jim ostříhány vlasy, prý kvůli vším. Konečně měli jít do sprch. Nazí vběhli do studené místnosti. Dveře se za nimi hlučně zabouchly. A pak…jako ta hudba, doznívaly zde jejich životy, jako ty tóny, vyhasínaly jejich nenaplněné touhy, přání, poslední nádech - a pak už nic.

Moc bezmocných

Na hladině jezera se třpytily sluneční paprsky. Pronikaly zde i přes chladný stín, který poskytovaly mohutné koruny stromů, a tak jezero proměnily v zrcadlo poseté démanty. Tuto nádhernou scenérii, doprovázenou zvukovou kulisou, již tvořil veselý zpěv ptáků, však vůbec nevnímala žena s nakrátko střiženými černými vlasy a nepřítomným pohledem. Její oči byly vyhaslé, nevyzařovala z nich ani špetka energie, radosti, dokonce ani smutku, jen jakási podivná apatie, bezmoc a uštvanost. Najednou se nedaleko od ní vynořilo z rákosí několik divokých kachen. V čele malého průvodu hrdě pochodovala stará kachna a za ní se batolilo pár roztomilých káčátek. Jejich matka je neustále bedlivě sledovala a dávala pozor, aby se jim nic nestalo, láskyplně jim pročesávala peří a hladila je svým zobákem. V očích ženy se při pohledu na její počínání objevily slzy. Ona sama už neměla nikoho, o koho by se mohla starat. I když tomu bylo již skoro rok, stále tomu nemohla a nechtěla uvěřit, nemohla pochopit, jak a proč se něco takového mohlo stát. S pohledem upřeným na třpytící se jezerní hladinu se ponořila do svých vzpomínek.

1937

,,Je to holka! Pane Silberstein, máte zdravou holčičku!“, volala porodní bába. V očích Hermanna Silbersteina zajiskřilo a ihned se dychtivě rozběhl do manželčiny ložnice. Na posteli spatřil ležet svou manželku Annu, na hrudi jemně, ale pevně tiskla malý růžový uzlíček. Když uviděla svého muže, unaveně, ale šťastně se na něj usmála. ,,Podívej“, zašeptala a předala mu novorozeně do náručí. ,,Je krásná“, vydechl Hermann úžasem. ,,Petře“, zavolal na svého čtyřletého synka, ,,pojď se také podívat na svou novou sestřičku.“ Petr nedočkavě přiběhl k otci. ,,A jak se bude jmenovat?“ , tázavě se podíval na své rodiče. ,,Hanička“, odpověděla mu matka, ,,po babičce“. ,,A kdy si se mnou bude hrát?“, zeptal se ještě Petr. ,,To si ještě budeš muset chvilku počkat“ ,usmál se na něj otec, zatímco přidržoval v náručí dcerku. Opatrně se posadil na kraj postele, kde se k němu přitiskla jeho žena, a volnou rukou objal svého syna. Všichni si naplno vychutnávali tento nezapomenutelný okamžik, ještě netušíce, co všechno je čeká…

1939

,, Mami, mami“, naléhavé volání se rozléhalo po domě. ,,Copak je, broučku“, konejšila matka svého syna Petra, držíc v náručí malou dcerku Hanu. ,,Podívej se z okna, mami“, křičel stále. Jeho matka už však spatřila totéž, co on. Po ulici se valily nekonečné zástupy vojáků v německých uniformách, které byly doprovázeny těžkými ocelovými tanky. ,,Proboha“ ,zašeptala Anna vyděšeně. ,,Hermanne, okamžitě pojď sem“, zavolala chvějícím se hlasem na svého manžela. ,,Okupují nás Němci, co teď s námi jenom bude?“, řekla muži zoufale. Oba mysleli na totéž, na protižidovská opatření v Německu a po anšlusu už i v Rakousku, která Hitler nastolil a zcela jistě brzy nastolí i v Československu. Ze zamyšlení je vytrhl až pláč malé Hany. ,,Nebojte se“, řekl hlasem plným odhodlání Hermann své rodině, ,,nedovolím, aby se někomu z vás něco stalo.“

1942

Anna třímala v ruce dopis. Hleděla na něj již hodnou chvíli, stále tomu však nemohla uvěřit, odmítala si připustit, že by se to mohlo stát i jim. Třesoucími se prsty jej otevírala, doufala, že uvnitř nebude to, co očekávala, razítko gestapa na obálce však bylo nekompromisní. Konečně vytáhla přeložený list papíru a rychle přelétla očima první řádky. Předvolání k transportu. Tato dvě slova ve zlomku vteřiny zničily všechnu její zbývající naději. Dále už ani nemusela číst. Zničeně se podívala na svého muže, který se mezitím objevil po jejím boku. Oba věděli, co to znamená. ,, Děti“, zavolala Anna na Petra s Hanou, ,,sbalte si věci, pojedeme na výlet…

září 1944

Tak jako každé ráno, i dnes běžela Anna s rodinou k nástěnce, na které byly pravidelně vyvěšovány seznamy lidí, kteří měli odjet z Terezína s transportem. Nikdo nevěděl, kam přesně míří, snad někam daleko na východ, všichni ale měli hrůzu z toho, že by se na seznamu objevilo jejich jméno. Nějaký čas transporty nevyjížděly, v poslední době ale zvýšily svou intenzitu. Rostoucí napětí a nervozita byla cítit všude kolem, nikdo si nemohl být ničím jistý. Anna došla k seznamu jako první. Z toho, co uviděla, se jí udělalo mdlo. Hermann Silberstein, stálo tam černé na bílém. ,,To nemůže být pravda“, vykřikla. Její muž několikrát nasucho polkl a pak bezvýrazným hlasem řekl: ,,Co se má stát, ať se stane. Nebojte, brzy se zase všichni uvidíme.“ A šel se připravit k transportu. ,,Né, tati“, vykřikli ještě Petr s Hanou, zatímco jejich matka už jen zoufale polykala slzy.

říjen 1944

,, Děti, děti! Mám pro vás skvělou zprávu! Bylo nám nabídnuto místo v transportu na východ! Chápete?! Zase uvidíme tatínka“, křičela radostně Anna. Jejich otec odjel s transportem již před měsícem, od té doby o něm nic neslyšeli. ,,Sejdeme se s tatínkem, hurá“, křičeli Petr s Hanou radostně, zatím nic netušíce.

O pár dní později

,,Už tam budeme, mami?“, ptal se Petr matky. ,,Ještě ne, broučku, ještě chvíli vydrž“, odpověděla Anna. ,,Já mám žízeň a hlad“, stěžovala si Hana. ,,No tak, vydržte ještě chvilku, myslete na to, jak se uvidíte s tatínkem“, konejšila Anna děti. Jeli ve vlaku už téměř celý den a noc, nedostali nic k jídlu ani pití, měli málo místa a navíc škvírami do dobytčího vagonu, ve kterém cestovali, pronikala zima. Vlak najednou se zaskřípěním prudce zabrzdil. Dveře se otevřely a lidé vybíhali za hlasitého křiku dohlížejících Němců na nástupiště. Všude panoval obrovský zmatek, Němci od sebe odtrhávali matky a děti, ženy a muže a každého z nich posílali na jinou stranu. K Anně a dětem se také přihnal jeden vysoký esesák a snažil se jí vytrhnout děti. ,,Né, co to děláte, pusťte nás, nechtě nás být“, křičela Anna zoufale. ,,Ty děcka půjdou do plynu, k ničemu jinýmu se totiž nehoděj, a ty půjdeš makat“ , řval tesák jako smyslů zbavený. ,,Né, prosím, nechte mi je, neberte mi moje děti“, křičela Anna z plných plic. V tom se esesákovi podařilo je od ní odtrhnout a vlekl je kamsi pryč, směrem k plynovým komorám, ještě s několika dalšími dětmi. ,,Petře, Hano“, vykřikla Anna ještě naposledy, ,,nééé…. Mami, maminko“, uslyšela ještě Anna odpověď, než se za nimi zabouchly těžké ocelové dveře. Anna se zhroutila na zem v hlubokém žalu a bolesti, která jí právě rozervala srdce na tisíc kousků.

červen 1945

Na hladině jezera se zrcadlila temná noční obloha. Na nebi nebyla jediná hvězda, ani srpek měsíce. Jen černočerná tma. Nikde už nebylo ani živáčka, jen na břehu jezera stále seděla Anna. Pojednou se probrala ze svých vzpomínek. Připadalo jí, že se musely odehrát snad před sto lety, ne před necelým rokem, a hlavně ne jí, nýbrž někomu úplně jinému. Vstala a začala sestupovat dolů k jezeru, oči stále upřené do jeho černočerných hlubin, které jako by odrážely její život. Život…ne, vlastně už neměla pro co žít. Poslední myšlenka jí proběhla hlavou, než vstoupila do jezera - a pak už následovala jen temnota. Nic víc.