Prima sezóna Blazeovaných II

Putování do Náchoda, který se stal předobrazem městečka Kostelce ze slavných próz Josefa Škvoreckého, se neslo v literárně-divadelním duchu. Samotné vystoupení proběhlo v aule Jiráskova gymnázia, kam Josef Škvorecký situoval některé pasáže povídkového souboru Prima sezóna: „Město bylo jako betlém, sněhu po kolena. Takhle brzo ráno ho ke gymplu ještě nikdo neprošlapal. Prodral jsem se jím až ke škole a vyběhl jsem po širokých schodech do prvního poschodí. Otevřel jsem dveře do auly. (…) Sedl jsem si na židličku v první řadě, přichystané pro primány, a truchlivě jsem se zadíval na oponu, která zakrývala oltář.“
A tak se stalo, že ministranta Dannyho Smiřického na pódiu vystřídali naši sextáni.

Vpodvečer jsme zavítali na místo takřka legendární – do restaurace Port Arthur.
„Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl:
"Tak revoluce se vodkládá na neurčito."
"Jo," řekl jsem a strčil jsem si plátek do úst. 'Z technickejch důvodů, ne?',“ tak začínají Zbabělci, snad nejslavnější próza Josefa Škvoreckého. Hospoda, kde zkoušela Dannyho dixielandová kapela, je v provozu již více než sto let a Škvorecký na ni vzpomíná i v knize Sedmiramenný svícen: „Židům sebrali auta a zakázali jim chodit do restaurací. Všude visely tabulky Židům nepřístupno, jenom v hospodě, která se jmenovala Port Arthur a stála na samém kraji města u řeky, pověsili štít Kavárna pro židy.
Jednou večer v pozdním létě, kdy slunce jako medová poleva leželo na všem, i na duši, šel jsem kolem té kavárny pro židy; právě jsem doprovodil domů Irenu, ona na mě mrkla hnědýma očima, což mi tenkrát ke štěstí úplně stačilo, a napadlo mi podívat se oknem dovnitř. Protože do okna hospody svítilo slunce, musel jsem zase přimáčknout nos na sklo, jako jsem to dělával v kavárně na náměstí, když jsem byl docela malý.“ Příjemná nostalgie a vláčnost vstoupila i do našich myslí. Při odchodu jsem se jako správný reportér (anebo učitel?) zeptal vrchního, kde přesně slavný Smiřického jazzband hrál. „Pamětníci se ve svých svědectvích rozcházejí,“ odpověděl hostinský, „ale většina tvrdí, že zkoušeli právě tady.“ A ukázal na místo, kde jsme se studenty seděli. Pokud mi vrchní chtěl udělat radost, povedlo se mu to…

Zmiňovaná „kavárna na náměstí“, tedy městský hotel Beránek, byla poslední zastávkou našeho večerního náchodského putování. Z jazzového koncertu, který v hotelu probíhal, jsme zaslechli už jen několik posledních písní, přesunuli se do penzionu a usnuli spánkem zbitých a blažených.

Celý literárně-divadelní výlet do Náchoda zněl silným „beatovým“ rytmem. Snad nebudu sám, kdo na něj bude rád vzpomínat.

Petr Horák