Exkurze do Osvětimi a Krakova

Je 6:15 ráno, ještě trochu tma, a ne zrovna teplo. Za nádražní halu ve Svinově se trousí postavičky s batohy na zádech a s rozespalými výrazy. Po včerejší změně času je toto ráno obzvlášť kruté. Aspoň že čekání netrvá dlouho, po chvíli se ze šera vynoří bílý autobus a nikdo dvakrát neváhá s přesunem do tepla. Po příchodu obvyklých posledních opozdilců vyrážíme na cestu. Cíl: Krakov a Osvětim.
Kdo doufal, že vstávání v hloubi noci dospí po cestě, krutě se zmýlil. Ještě nejsme ani venku z Ostravy, když skupinka ze zadních sedadel spustí zpěv písní všeho druhu, doprovázený hrou na kytaru, která se v tuto denní dobu mění v nástroj vskutku ďábelský. Není divu, že během zdravotní pauzy pár kilometrů za polskými hranicemi se na adresu veselých hudebníku snáší nálož nemilých slov. Dál kytara mlčí, jenže už stejně nikdo neusne. Časový plán byl poněkud narušen stavem polských silnic, ale kolem půl jedenácté přece jen šťastně přijíždíme do Krakova a k prvnímu cíli, kterým je továrna Oskara Schindlera. Moderní muzeum v ní vytvořené překonává vše, co si většina z nás dosud pod tímto pojmem představovala. Fotografie, dokumenty, úryvky svědectví spíše dotvářejí to, co vyprávějí samotné prostory, koncipované tu jako byt, jinde jako ulice, doplněné původní Schindlerovou pracovnou nebo i tramvajovým vozem. Expozice přibližuje nejen známý příběh „Schindlerových Židů“, ale také osudy Krakova a jeho obyvatel za nacistické okupace, a to způsobem skutečně sugestivním. Po tomto zážitku, poprvé, a jistě ne naposledy zařazeném do programu exkurze, se přesouváme do centra Krakova, konkrétně do židovské čtvrti Kazimierz, kde jsme po krátkém výkladu rozpuštěni. Někteří jedinci, toužící po kultuře, se vydávají do Staré synagogy, zatímco většina, u které v tu chvíli převládají spíše nižší pudy, vybíhá shánět potravu (a u synagogy pak zjišťuje, že prošvihla otevírací dobu…).
Když sníme své zapiekanky (zapékané pečivo se vším možným), několikrát se ztratíme v křivolakých uličkách a nakonec se zase šťastně najdeme, vyrazíme přes město vzhůru na Wawel. Na tomto vrchu se nachází královský hrad a katedrála, která nás opět nemile překvapí opravami a zkrácenou otevírací dobou. Kocháme se tedy exteriérem a při tom hrajeme hru „kdo najde víc architektonických slohů“. Pak navštívíme hrob polského prezidenta Lecha Kaczyńskeho a jeho ženy Marii, kteří tragicky zahynuli při letecké havárii u Smolenska v roce 2010. Začíná se připozdívat, a tak na Wawelu neotálíme a pokračujeme dál do města. Prohlédneme si působivé nádvoří Jagellonské Univerzity, Rynek Glowny (největší středověké náměstí v Evropě!), vyslechneme pár historických zajímavostí a pak se opět každý vydáme za vlastními zájmy. Po půldruhé hodině se znovu sejdeme „pod Mickiewiczem“, počkáme na opozdilce a spěcháme k autobusu, v běhu ještě obdivujíce historické budovy. Své unavené končetiny naposledy donutíme k pohybu před (naštěstí blízkou) ubytovnou, vybojujeme si své pokoje, sníme polotovary a padneme do postelí.

Den druhý. Hodina odjezdu není oproti předcházejícímu dni nijak drastická, osazenstvo autobusu je přesto výrazně méně rozjařené. Možná je to očekáváním neveselých zážitků. Hlavním cílem dnešního dne je koncentrační tábor Auschwitz I. a Auschwitz II. – Birkenau.
Po krátké cestě přijíždíme do města Osvětim, kde billboardy s reklamami telefonních operátorů střídají směrovky k muzeu. Vyfasujeme audiozařízení a dvě povinné průvodkyně, bez kterých by byl zážitek možná nakonec lepší, ale není zbytí. Ignorujeme tedy poznámky o tom, co všechno děláme naschvál, procházíme branou s hořce ironickým nápisem Arbeit macht frei a vydáváme se na prohlídku tábora Osvětim I.. Je pěkný jarní den, a když se ponoříme hlouběji do tábora, dál od ostnatých drátů a zdí, baráky, bývalé kasárny, vypadají jako hezké, cihlové domečky. O to silněji působí expozice v nich.
První barák. Konzervy od Cyklonu B. Model plynových komor. Vlasy… kila vlasů, ve vitríně táhnoucí se přes celou místnost. Vlasy, ostříhané zavražděným. Hrozivé množství a přitom jen nepatrná část… Druhý barák. Vězeňské oblečení. Práce. Denní režim. Pokusy na vězních, na dětech. Plná chodba fotografií. Fotka, jméno, datum příchodu do tábora, datum smrti. Rozdíl měsíc, dva měsíce, nebo taky jen tři dny. Ani záblesk naděje. A pak zase strašlivé množství kufrů, hromady a hromady bot, protézy, hrnce, kartáče... a krutě jistá odpověď na otázku, kde že jsou jejich majitelé. Stěna smrti. A třetí barák. Cely. V jedné z nich zemřel i Maxmilián Kolbe, polský kněz a dnes svatý, který nabídl svůj život výměnou za život spoluvězně. Tady jako by se svíraly stěny. Tady je to zkrátka cítit. Utrpení, bolest, smrt. Nakonec krematorium. Další budova, která zvenčí vypadá tak neškodně. A uvnitř jen řady pecí. Nikdo nemluví.
Všechny tyto hrůzy jsou jen první částí. Následuje tábor Březinka. Vcházíme dovnitř branou, kterou sem kdysi přijížděly tisíce vězňů, aby už nikdy nevyšly ven. Koleje se táhnou do dáli podél rampy, na které probíhaly selekce. Na práci nebo do plynu. Mizivá šance na život nebo okamžitá smrt. Z tábora Březinka se dochovalo výrazně méně, než z Osvětimi I., ale tady děsí pouhá velikost. Zbytky baráků se táhnou do dáli, kam jen oko dohlédne. Kolik lidí v nich žilo, kolik v nich zemřelo… Podél rampy pokračujeme dál, až k rozbořeným plynovým komorám a krematoriím. Všude na kolejích leží květiny. Tady růže, tam celá kytice. Tu čerstvé, tam uvadlé. Tiché vzpomínky na zavražděné.
Tady končí naše prohlídka Osvětimi, ne však celý program. Poslední zastávkou je františkánské centrum sv. Maxmiliána Kolbeho v nedalekých Harmęžích. Zde se v podzemí kostela nachází unikátní výstava děl Mariana Kołodzieje, osvětimského vězně č. 432. Marian Kołodziej dlouho mlčel o době strávené v koncentračním táboře, až více než padesát let po skončení války se rozhodl promluvit. Místo slov zvolil obrazy, a ty skutečně mluví, nebo spíš křičí. Spolu s otcem Floriánem jsme sestoupili do podzemí a vydali se na prohlídku těchto prostor – nazvat je výstavou by ani dost málo neodpovídalo jejich skutečnému rázu. Celá expozice je působivá – děsivá sama o sobě, z každého tahu tužky je cítit zoufalá touha podat svědectví o zrůdnostech tábora, vypovědět všechny hrůzy, nedat zapomenout na všechny mrtvé… výklad otce Floriána tyto pocity ještě umocňuje. Zde ovšem přichází první problém. V místnostech je zima, vyprávění se táhne, a slabší jedinci začínají pozvolna propadat lehké hysterii. Po půl hodině už většina výpravy podlehla volání svých primárních potřeb a klepe se zimou se zoufalým pohledem směrem ke dveřím. Skupinou se šíří poplašné zprávy o rozsahu výstavy a sarkastické poznámky na téma prožívání táborových podmínek na vlastní kůži. Že by taky součást výstavy?
Nakonec jsme ale všichni šťastně dožili konce výkladu, rozmrzli, a vyrazili k domovu. Závěrečná zastávka ve všemi milovaném podniku, označeném písmenem M, utišila poslední nespokojené, a tak než jsme dojeli zpět do Ostravy, vypadalo to, že prožité útrapy jsou zapomenuty. Nezbývá než doufat, že celá exkurze se naopak z pamětí nikdy nevypaří.

Protože: Kdo nezná svou minulost, je odsouzen k jejímu opakování... (George Santayana)

Zuzana Salvetová