XI. ročník Příběhů bezpráví o roce 1968 s Luďkem Eliášem

Příběhy bezpráví jsme tradičně zahájili projekcí krátkých filmových dokumentů, studenti zhlédli Filmový týdeník č.35/1968 (16 min.) a nový snímek z produkce Člověka v tísni "U nás pomáhali taky" (Karel Strachota / Česká republika / 2015 / 6 min.).

Poté následovala projekce dobových fotografií z okupované Ostravy roku 1968 s komentářem dějepravců. Jedná se o vzácné fotografie z ostravských ulic zachycující dramatickou atmosféru po okupaci města sovětskými vojsky po 21. srpnu 1968. Snímky pořídili profesionální fotografové Květoslav Kubala a Miloš Polášek a také amatérský fotograf Miroslav Dvořák, v té době zaměstnanec Dopravního podniku města Ostravy.

Již poněkolikáté jsme na naší škole přivítali vzácného hosta, pana Luďka Eliáše, který byl v srpnových dnech roku 1968 moderátorem ilegálního protiokupačního vysílání Československé televize, studia Ostrava. Studentům tak pmohl přiblížit dramatické okolnosti vysílání, popsal provizorní podmínky, ve kterých se točilo a také způsob, jakým televizní technici zajistili pokračování vysílání i po té, co vysílač obsadila sovětská vojska. Studenti se také dozvěděli, jak podíl Luďka Eliáše na protiokupačním vysílání zásadně změnila jeho život za normalizace, kdy byl vyhozen z Československé televize, nesměl vystupovat ani v rozhlase a také ve filmu. Během povídání Luďka Eliáše si studenti mohli prolistovat dobový tisk - tzv. spojené redakce z prvních pookupačních dnů roku 1968. Po závěrečných otázkách jsme se s naším hostem rozloučili, naplněni obdivem k jeho činorodosti a optimismu, kterým umí ostatní kolem sebe "nakazit" i ve svých dvaadevadesáti letech.

Luděk Eliáš (nar. 1924 ve Slaném)
Divadelní a filmový herec, moderátor a publicista, se k divadlu dostal paradoxně v terezínském ghettu. Byl tam, stejně jako desítky tisíc dalších Židů, deportován z obsazeného území Čech a Moravy (v únoru 1942). Odtamtud byl transportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde  se stal číslem A 2026 (osobně se setkal s "doktorem" Mengelem). Přežil Birkenau, Sachsenhausen, nálety i pochod smrti. Po válce absolvoval vojenskou službu, pak působil v několika divadlech (Slaný, Písek, České Budějovice) a v roce 1956 zakotvil natrvalo v Ostravě v divadle Petra Bezruče. V letech 1961-1966 se stal dokonce jeho ředitelem. Postupně se začal uplatňovat v televizi a rozhlase jako moderátor a šéfredaktor.
Po okupaci 21. srpna 1968 se ve snaze o pravdivé informování veřejnosti ujal role televizního moderátora v improvizovaném studiu České televize a přímo se tak podílel na svobodném pookupačním vysílaní. To bylo zajištěno v opravdu "polních podmínkách" z vysílače v Ostravě-Hošťálkovicích a statečná televizní osádka vysílala až do posledních dramatických chvil, než toto necenzurované zpravodajství ukončili sovětští vojáci...
Luděk Eliáš je ve svých téměř dvaadevadesáti letech neuvěřitelně činorodý, pravidelně navštěvuje střední školy a vypráví studentům své zážitky z doby války i pohnutých dní srpna 1968 a následné normalizace. Se svými kamarády ze Svazu bojovníků za svobodu dokonce každoročně připravují velkou historickou soutěž o dějinách 20. století pro studenty ostravských škol.

„Dost často chodím mezi vás, studenty, když o to máte zájem, a vyprávím vám tuto story, a to prostě proto, že si dnes můžete přečíst, že se v jednom českém městě proběhla manifestace asi pěti set mladých lidí, kteří, pořvávali, že „Nic než národ!“ a „Čechy Čechům!“ a kteří by docela rádi poslali tu Romy, tu Vietnamce, tu Židy, pokud tu ještě nějakého viděli, do plynu, že prostě ty myšlenky plné zla a nerovnosti mezi lidmi ještě existují a poněvadž vy budete brzy ti, kteří převezmou otěže nad tímto potahem, kterému se říká naše vlast, TAK ABYSTE NEZAPOMNĚLI, ŽE TOHLETO NEBEZPEČÍ TADY JE A ABYSTE TO, CO VÁM TEĎ ŘÍKÁM, BRALI I JAKO VAROVÁNÍ…”
                                           úryvek z vystoupení Luďka Eliáše na středoskolské konferenci na GOH v Ostravě

Petr Šimíček