Workshopy k projektu FAIR PLAY pokračují

Do výuky zavítalo 6 mladých lektorů z organizace Amnesty International, jejichž cílem bylo pracovat na odbourávání zažitých steretoypů, které má většina lidí vůči určitým menšinám (homosexualita, drogová závislost, bezdomovectví, romská problematika, alternativní způsoby života).

Při Živé knihovně se mohli studenti ve skupinkách setkat se 6 zástupci takových menšin. Dostali prostor k tomu, aby si vždy na 20 minut vypůjčili tzv. živou knihu, člověka s velmi zajimavým a mnohdy pohnutým životním osudem (viz krátké anotace jednotlivých účastníků), a mohli se dotazovat na vše, co je zaujalo. Před vypůjčením knihy byli seznámení s jednotlivými osudy a v krátkém workshopu si mohli připravit otázky.

Po Živé knihovně se studenti zúčastnili ještě mediálního workshopu, kde se dozvěděli víc o tom, jak mohou média reprodukovat předsudky vůči menšinám a manipulovat s lidmi. Workshop tím navázal na knihovnu a doplnil informace, které se studenti dozvěděli z vyprávění živých knih. Studenti tak odcházeli s novými zkušenostmi a mnoha podněty k přemýšlení.

Všechny FAIR PLAY aktivity budou završeny 11. a 15. prosince přípravou projektu „Maraton psaní dopisů“ a záverečným workshopem.

ŽIVÉ KNIHOVNY

Martin
Martin vyrůstal a stále žije v Ostravě. Byl přísně vychováván v úplné, harmonické rodině. Po studiích a několika letech práce v IT sektoru pocítil nenaplněnost a bezvýznamnost těchto aktivit a začal pracovat v sociální sféře. V současné době je mu 30 let a zajímá se o alternativní přístupy v rozmanitých oblastech života. Zvláštní pozornost věnuje stravování. Je pro něj velmi důležité etické zacházení s živočichy i rostlinami. Podporuje iniciativu Food Not Bombs, která zdarma připravuje veganské jídlo pro lidi bez domova. Bydlí s přáteli ve svépomocí opravených domech v sociálně vyloučené lokalitě a pracuje s postiženými dětmi a Romy. Zajímá se o různé hudební styly a nástroje, podílí se na několika hudebních projektech a rád cestuje stopem.

Julek
V dětství měl blízký vztah s bratrem, který ho hodně ovlivnil, a také společně chodili za školu. Když dosáhl dospělosti, opustil dětský domov, našel si práci a oženil se. Obrat v jeho životě nastal, když začal hrát automaty, což vedlo k tomu, že se rozvedl se svou ženou a podruhé ztratil rodinu. Smutek a samotu začal řešit alkoholem, cestoval a spal, kde se dalo. Pomoc našel až v Armádě spásy v Ostravě a v nízkoprahových centrech pro bezdomovce. Zbavil se závislosti na alkoholu a začal působit v Divadle utlačovaných, kde hraje příběhy ze života bezdomovců. Zde našel nové přátele, kteří jsou pro něj dnes rodinou.

Evžen
Evžen je od narození postižen dětskou obrnou a v mládí mu zemřel otec. I přesto se mu však povedlo vystudovat a našel si přítelkyni se dvěma dětmi. Po revoluci ubylo pracovních pozic pro postižené a po vyléčeném úraze mu byl odebrán invalidní důchod. Po rozchodu s přítelkyní přišel o domov. Život na ulici střídal s dočasným bydlením na ubytovnách v Ostravě a začal se zajímat o možnosti pomoci. Podporu pak našel u iniciativy Noc venku a je dnes vděčný lidem, kteří mu pomohli. Chce se podílet na osvětě o bezdomovectví pro děti na školách i pro veřejnost.

Imrich
Do svých tří let vyrůstal v rodině násilnického otce, který fyzicky terorizoval jeho matku a dvě starší sestry. Matka zůstala po rozvodu na ulici a otec dostal děti do péče. Imrich byl umístěn do kojeneckého ústavu a pak vyrůstal v dětském domově. Matka o něj projevila zájem a vzala si jej do péče. Spolu s matčiným přítelem, kterého Imrich bral jako vlastního otce, se nastěhovali do vyloučené lokality Přednádraží. Aby Imrich zapadl do kolektivu, začal spolu s ostatními užívat drogy. Po smrti nevlastního otce se stal hlavou rodiny. Ve svých čtrnácti letech přerušil studium a začal pracovat načerno, aby uživil devítičlennou rodinu. Po násilném a trpkém vystěhování jeho rodiny a všech původních obyvatel z ulice Přednádraží se rozhodl aktivně zapojit do boje proti vznikajícím ghettům a segregaci Romů. Dnes působí v mnoha neziskových organizacích a iniciativách. Účastní se také protineonacistických demonstrací.

Zuzana
Zuzka vyrůstala rodině, která na pvní pohled fungovala bezvadně. S tátou měla pěkný vztah, s mámou však ne. Díky mámě měla malou sebedůvěru a nosila oblečení, kvůli kterému ji děti ve škole šikanovali. V 15 letech objevila drogy, které pro ni byly způsobem, jak se přiblížit ostatním. Pomohly jí zvýšit sebevědomí. V roce 1989, když bylo Zuzce 18 let, se po neshodách s mámou ocitla na ulici. Na ulici zažila spoustu nepříjemných a zlých věcí. Nakonec se jí s pomocí nové partnerky podařilo ze závislosti dostat a začala pracovat v různých neziskových organizacích, se kterými spolupracuje dodnes.

Miloš
Vyrůstal s matkou, na kterou přepsal svůj dědický podíl. Po její smrti však přišel o bydlení a zůstal na ulici, kde se dostal do složitých situací, ale pomohla mu organizace Nová šance. Pak dostal nabídku na působení v divadle, kde hraje příběhy o životě lidí bez přístřeší. Podílí se na iniciativě Noc venku a učí sociální pracovníky, jak se chovat k bezdomovcům.

Všem živým knihám děkujeme za velkou ochotu podělit se s námi o jejich životní příběhy a přejeme jim v budoucích letech šťastný a spokojený život bez předsudků

Andrea Kantorová, předmětová komise ZSV