Vítězné práce literární soutěže o nejlepší esej

„Lidé si budují jeskyňky, v kterých chtějí přežít. Já tuhle iluzi nesdílím. To mám společné s undergroundem. Jim nestačí být vlastníky věcí. Jsou nám blízcí vůlí vyslovit to, co člověk vyslovit musí. Než by promluvil jinak, je lepší mlčet. Oni žijí ve společenství, ale každý je jiný, každý je samostatnou osobností. Spojuje je potřeba složitějšího, nekonzumního, nezprostředkovaného, nepřežvýkaného poznání.“

(Olga Havlová, 1979)

Nezůstat u pouhých slov

„Já tuhle iluzi nesdílím!“ Takto jednoduše a jasně vyjadřuje Olga Havlová své přesvědčení. Nesnaží se „kličkovat“ či hledat slova, kterými by se zalíbila režimu. V životě si uměla své nekompromisní názory obhájit jak sama před sebou, tak před druhými. A to i za cenu ztráty osobní svobody a šikany ze strany státní policie. V době věznění Václava Havla dokázala, že je ženou činu, a byla mu opravdovou oporou. Nenechala se zastrašit a podílela se na další činnosti disidentů. Nabízí se srovnání: Kolikrát jsme i my ve svých postojích takto pevní? Nechybí nám odvaha je otevřeně zastávat?

Domnívám se, že mnoho lidí v dnešní době nad důležitými věcmi raději ani hlouběji nepřemýšlí a ve společnosti se neangažuje, spokojí se s povrchním a jednoduchým řešením situace. Je totiž velmi pohodlné jít s davem a „zbytečně se nezatěžovat“nějakou veřejnou aktivitou.

V době totality se lidé svobodně projevovat nemohli. Není tedy škoda, že dnes ve svobodné době, kdy máme sami možnost mnoho věcí změnit, nám k tomu chybí odhodlání? Nebo je to jen obyčejná lenost a pohodlnost? Žijeme v luxusu, jsme obklopeni technickými vymoženostmi, o kterých se našim předkům ani nesnilo, jsme on-line na sociálních sítích, virtuální komunikace je denní samozřejmostí. Máme všechno. Ale jsme opravdu šťastní?

Sedíme v jeskyňkách a přežíváme. Proč také vylézat? Denně se necháváme krmit médii, řečmi mocipánů, reklamou. Honíme se za hloupými přeludy, za vidinou peněz, od kterých si slibujeme, že nám zajistí štěstí. Jednou z mála věcí, na kterou se zmůžeme, je kritizování. A to nám stojí dokonce za to, abychom z té naší jeskyně vylezli – do hospody. Tam, s kamarády, nad skleničkou, se na vše nadává lépe. Víme, že je něco špatně, ale často zůstává jen u slov. Spojuje nás stále touha po poznání? Nezprostředkovaném? Nepřežvýkaném?

Zdá se mi však, že poslední dobou nejen já, ale i další mladí lidé cítí stále více potřebu žít jinak, že si čím dál víc uvědomují to, že takhle ne! Vznikají „ostrůvky“ lidí, které něco spojuje. Něčím jsou si blízcí, jsou spolu rádi, mají si co říct. Stávají se společenstvím. To co je spojuje, může být třeba umění, sport, náboženství, ekologie, chuť poznávat nové věci. Z takovýchto ostrůvků pak vyrůstají lidé, kterým není jedno, do jakého světa přivedou své děti, v jakém prostředí budou žít. Snaží se v dobrém ovlivňovat své okolí.

Myslím si, že toto je jedna z cest, která vede k naději, že nemusí být hůř, ba že může být dokonce i líp. Jde o to uvědomit si, že velkou měrou záleží na mně, jaký život prožiji. Chce to jen vůli a odvahu nezůstat u pouhých slov.

Je šance obstát? Já věřím, že ano!

První místo, JAN MÜNSTER
Biskupské gymnázium v Ostravě

 
Odvaha nepřísluší jen vyvoleným

Hrdinství. Slovo, jež většině z nás evokuje obraz výjimečného člověka, jenž vykonal nějaký neobyčejný čin. Záchrana člověka z hořícího domu, otevřený projev odporu vůči totalitnímu režimu nebo dokonce účast ve válce pro nás představují všeobecné uznávané symboly hrdinství a odvahy, jimž pouze zpovzdálí přihlížíme a tiše obdivujeme jejich vykonavatele. Přejeme si být jako oni, zároveň se však domníváme, samozřejmě zcela mylně, že pro to nemáme dostatek odvahy. Ale odvaha může mít mnoho podob, jež nutně nemusí vyústit k výše uvedeným, namátkou jmenovaným činům. Záchranář, disident a válečný veterán-každý z nich projevil svou odvahu provedením jiného hrdinského činu, ale jejich podstata zůstává stejná. Nebáli se zariskovat, dát všanc své vlastní bezpečí, nebáli se “jít s kůží na trh“. Nebáli se opustit svou komfortní zónu.

S příchodem listopadu ´89 došlo v naší republice k převratu, který zde konečně po dlouhých jedenačtyřiceti letech obnovil demokracii, a tedy i naše práva a to nejcennější, co máme-svobodu. Lidé se mohli začít realizovat, projevovat své názory a beze strachu z postihu se veřejně hlásit ke svým postojům. Bohužel tento potenciál nebyl naplněn a zůstává tak i do dneška. Přestože de iure žijeme ve zcela svobodné, demokratické zemi, realita je často diametrálně odlišná. Někteří lidé se stále bojí říci nahlas svůj názor, pokud není totožný s názorem většiny či snad je v jeho přímém rozporu. Ovšem nutno podotknout, že tento problém se nevyskytuje pouze v našich zeměpisných šířkách, případně v ostatních zemích bývalého východního bloku (a tudíž ho nemůžeme svést na v posledních letech často skloňovanou “postkomunistickou kocovinu“), ale na celém světě, neboť tento problém je starý jako lidstvo samo.

Lidé mají již odpradávna tendenci sdružovat se ve skupiny, jež zastávají určitá stanoviska a přesvědčení, a to i tehdy, když je jim jejich smýšlení proti mysli. Paralelně s těmito skupinami zde ale byli také jednotlivci, skupiny či dokonce celé národy, lišící od většiny-ať už vnitřně nebo svým zevnějškem, kteří pro svou rozdílnost byli vystavováni posměchu a útisku.

Každý člověk (až na vzácné výjimky) cítí potřebu někam patřit a mít za sebou oporu-i za předpokladu jisté oběti v podobě opuštění nebo potlačení svého přesvědčení a ztotožnění se s míněním většiny. Již na základní škole můžeme pozorovat, jak si děti vytvářejí skupinky, obvykle s jedním či dvěma přirozenými “vůdci“ a několika “podřízenými“ (Nutno podotknout, že status “vůdce“ obvykle mají osoby, jež by udělaly lépe, kdyby své myšlenky raději ani neformulovaly nahlas, zatímco lidé, kteří je intelektem hravě převyšují, zastávají podružnou roli, což je sice někdy úsměvné, v reálu ovšem mnohdy i katastrofické). Každý zoufale touží někam zapadat, a pokud se mu to povede, mnohdy přejde ke kopírování dominantní majority. Nikdo totiž nechce platit za odpadlíka, být “tím divným“, s nímž se nikdo nebaví a každý jím opovrhuje, neboť se svým zevnějškem či chováním odlišuje od ostatních. Být jiný se prostě nevyplácí.

V každé skupině ovšem občas musí zákonitě dojít k situaci, kdy se na jednu problematiku objeví více názorů-jeden z nich, ten hlavní, je zastáván většinou lidí a další pouze jedním člověkem. V drtivé většině případů ale není ani projeven, protože jeho představitel (é) jsou paralyzovaní strachem. Strachem, že ostatní s ním nebudou souhlasit. Strachem z výsměchu a představy, že v nejhorším případě se může i on stát oním pověstným “podivínem“. Vyslovit nahlas svůj názor a pevně za ním stát mnohdy vyžaduje přinejmenším stejnou dávku odvahy jako vběhnout pro někoho do hořícího domu-a to zcela bez nadsázky. Avšak odvážnému štěstí přeje, a proto by čas od času měl každý z nás opustit svou ulitu a postavit se za své přesvědčení. Jak kdysi pravil Albert Einstein: „Jdeme-li s davem, dostaneme se maximálně tam, kam šel ten dav. Pokud ale umíme dav opustit, dostaneme se na místa, kde nikdy nikdo nebyl.“ Ano, je jistě těžké jít proti proudu a poté potenciálně čelit negativním reakcím svého okolí, ale výsledek často stojí za to. Jestliže pevně věříte svému přesvědčení (a především také sami sobě), můžete se jednou dostat hodně daleko- a onen dav nechat za sebou.

Přála bych si, aby jednou alespoň mí potomci, když ne já, žili ve světě, kde by každý směl bez úhony vyslovit nahlas své myšlenky a názory. Možná to z dnešního pohledu zní jako naprostá utopie, ale když se ohlédneme do historie, uvidíme, že za posledních několik století došlo v otázce tolerance a snášenlivosti k obrovskému posunu. Proto pevně věřím, že postupem času dojde vývoj lidského společenství do fáze, kdy odlišnosti nebudou vadami, ale přednostmi, jež mohou přispět k dalšímu pokroku. Největší překážkou v pokroku lidstva je lidstvo samo. Jsem si ale jistá, že jednou tuto překážku společnými silami odstraníme a svět se opět stane lepším místem. Naději rozhodně neztrácím.

Druhé místo, KRISTÝNA HYNKOVÁ
Gymnázium Olgy Havlové, Ostrava-Poruba

 Něco velkolepého ve svém vesmíru

Můj otec mi vždycky šlapal na paty, pokud šlo o vzdělání. Uč se, říkal. Co nevíš, to nevymyslíš, říkal, a vzdělání ti nikdy nikdo nevezme. Čím víc jsem se ho snažila neposlouchat, tím víc to znělo jako výhružka. Jaký paradox, že se takový pacifista a svobodomyslný člověk uchyloval téměř k násilí, když tvrdil, že mi to vzdělání vtluče do hlavy klidně i kladivem. Když se však nad tím zamyslím dnes, zněla z něj spíše naléhavost. Zoufalé naléhání, abych nezahazovala svou vlastní svobodu.

Lidský mozek je úžasné místo, které nosíme v hlavě, a nikdy, v celém našem životě, jej nedokážeme prozkoumat do posledního kouta. Jde do nekonečna. Tisíce let by dokázal poznávat svět kolem nás a nám by trvalo tisíce let poznat, co je uloženo v něm. Nikdy neříkejte, že se nudíte. Zažívat nudu s vlastním mozkem může jen hloupý člověk. Je to lepší než všechny mobily, počítače a televize světa. Nikdy nepřepnete na program, který vás nebaví. Nikdy vám nedojdou vtipné a zajímavé webové stránky. Nikdy se nestane, že by vám nikdo neodpovídal na smsky poslané z nudy, když si chcete povídat. Můžete do něj uložit cokoliv a náhodně to vytahovat při myšlení. I když spíte, neustále vám slouží jako zdroj fantaskních obrazů. Není nic funkčnějšího. Dokonce i mozek ví, že je tak dokonalý, že sám sebe nedokáže replikovat. Zatím.

Pokud ho však budete brát jako samozřejmost, zůstane prostě jen dokonalý. Naučíte se chodit, mluvit, jíst a pít. Bude z vás obyčejný člověk nebo šikovnější opička. Ale co z něj udělá opravdový rozpínající se vesmír, který dokáže zázraky, je vzdělání. Tím však nemyslím školu, ve které sedí několik set žáků, a myslí si, že to je nějaká forma trestu. Není to fáze vašeho života, kdy nosíte aktovku na zádech. Ne, máte to na krku nadosmrti. Je to přirozené a nepotlačitelné. Toto vzdělání musí být naprosto upřímná touha po pochopení, obžerství po informacích a láska k objevování pravdy.

Přečíst noviny umí každá šikovná opička, ale pochopit, co chtějí sdělit, dokáže jen vzdělaný člověk. Nechcete přece zůstat pouze u přijímání toho, co vám kdo řekne. Mozek však má několik skvělých funkcí – myšlení, domýšlení, přemýšlení, vymýšlení a uvažování. Čím větší vzdělání, tím lépe fungují. Můžete je svobodně používat a nikdo vám to nemůže zakázat. I kdybyste nikdy nesměli sdělit světu ani slovo z toho, co se vám v hlavě urodilo, můžete tvořit dál a donekonečna. Můžete si toho v hlavě vyrobit, kolik chcete, a kolikrát chcete, protože mozek je přece rozpínající vesmír. Nikdy vám nedojde místo na disku a nikdy vám ho nikdo omylem nevymaže. Je to naprostá svoboda, která nepomine za žádného režimu.

A pak jsou tady takoví, kteří měli ve svém vesmíru něco tak velkolepého, že odmítali mlčet. Mohli si to nechat sobecky pro sebe, ale rozhodli se, že myšlení každého z nás si zaslouží takovéto vzdělání. Vzdali se vlastní svobody, aby osvobodili malé, zakrslé vesmírky všech ostatních, kterým se dostávalo vzdělání pouze pokrouceného a znetvořeného. Byli za to odsouzeni k nesvobodě tělesné, protože malí lidé nevěděli, že svoboda není o mřížích.

Čirou náhodou byla jednou z odvážných také Olga Havlová. Nezapomeňte nezahazovat svou svobodu, až příště projdete dveřmi budovy, která nese její jméno, a usedejte do lavic s touhou po vzdělání.

Třetí místo, TEREZA MACUROVÁ
Gymnázium Olgy Havlové, Ostrava-Poruba