Vánoční Vídeň (prosinec 2011)

I když hodiny ukazují teprve chvíli po šesté a celičká Ostrava ještě dřímá tvrdým spánkem, sedíme nedočkavě v autobuse a začínáme odpočítávat minuty nadcházející cesty. Avšak zanedlouho začne vše na obrazu před očima tančit různými směry a tuto podívanou zakončí až pád našich těžkých víček -opona.
Probudíme se jako do jiného světa. Vídeň - centrum evropských Vánoc, historické srdce Rakouska - nám na uvítanou otevírá svou náruč. Okolní domy a uličky se neustále hádají o to, čí nové zimní šaty a nejrůznější barevné doplňky jsou blyštivější a bohatší. Ze všech stran nás míjí pomalé tramvaje, poklidní duchové města, putující sem a tam vídeňskými ulicemi. Procházíme kolem pozlaceného orloje, jenž s nemilosrdnou přesností odečítá každý okamžik našeho pobytu. Chůze se zrychluje. Z povzdálí na nás upírají zrak výklenky ve věžích mohutného Stephansdomu. Městský strážce bedlivě kontroluje každé mihnutí na náměstí. Tu a tam nahlédne do oken svému dvojníkovi, který smutně vyhlíží zpoza oken protější budovy. Čas nás popohání dál. Před námi se otevírá země a dává nám nahlédnout do římské historie a odhaluje dobové vykopávky. Míjíme sídlo mocných Habsburků a přicházíme k císařské hrobce - zachmuřenému, smutečnímu místu. Ticho vyvolává nejrůznější myšlenky, úsměv na zmrzlých tvářích pomalu mizí, ale ne na dlouho. Ruch vídeňských ulic a prodírající se slunce na obloze lehce vymění naše masky a zahodí daleko ty smutné. V poledne nás všechny svolává Marie Terezie uvelebená na císařském trůně a posílá nás ve skupinkách každé jinou cestou.
Den se zlehka chýlí ke konci, až nastane okamžik, kdy přebírá žezlo tajuplná a magická paní Noc. V korunách stromů se objevují malá světýlka jako neposlušné hvězdy, jež zlákala neodolatelná vůně punče a jiných laskomin a třpyt baněk a maličkostí, vystavovaných na pultech domácích stánků. Nikdo z nás neodešel s prázdnýma rukama.
Loučení s Vídní nebylo zrovna snadné, ale přece jen zvítězilo teplo a pohodlí autobusu.

Helena Zárubová, 6.2
 

Vídeň, kolébka rakousko-uherské kultury i moderní metropole a živoucí centrum Rakouska. Stojíme v samém jejím středu, v pulzujícím srdci města, kde vše začíná, mísí se, spojuje i rozchází, stojíme na Štěpánském náměstí. Nad námi se tyčí vídeňský monument-Štěpánský dóm, poklidný strážce města, který již stovky let shlíží na cvrkot turistů pod sebou a nyní shovívavě toleruje skupinku restaurátorů opravujících jeho drobné vady na kráse.
Naše odvážná expedice se však už proplétá dál zamotaným klubkem vídeňských ulic. Míjíme římské vykopávky, odhalenou připomínku dávné minulosti lidstva a jsme unášeni stále dál, dnešní sluncem prozářená Vídeň nám totiž ještě zdaleka neodhalila všechna svá tajemství a poklady. Máme možnost obdivovat se impozantní Albertině, světově proslulé umělecké galerii, i neméně významné budově Státní opery. Při návštěvě císařské hrobky vystřídá úsměv na našich tvářích tichá úcta. Svět jako by se zastavil a čas ztratil svůj smysl v tomto temném chrámu strážícím ostatky Habsburské dynastie. Na všech je znát citelná úleva, když vracíme zpět do známého světa a ruchu velkoměsta. Musíme ještě navštívit Marii Terezii k jejímu trůnu na stejnojmenném náměstí a poté se již naše cesty rozcházejí.
Den se zvolna překulil do pozdního odpoledne a z Vídně se zvolna vytrácejí poslední zlatavé paprsky. Město obléká svůj noční plášť a jako na povel se kolem nás vzápětí rozžíhají tisíce pestrobarevných sluncí, která se usilovně snaží prozářit okolní temnotu. Nastává ten pravý čas pro návštěvu vánočních trhů. V korunách stromů se objevují malá nebe posetá miliony jasných hvězd a městečko „Christkindlmarkt“ se pomalu probouzí k životu. O naši pozornost soupeří tradiční výrobky, vánoční ozdoby i moderní zboží, avšak téměř žádný návštěvník neodolá vánočnímu punči, neodmyslitelné součásti každého vídeňského trhu.
Plní dojmů, zážitků (a punče) nacházíme útočiště v příjemně vytopeném autobuse. Pro dnešek se loučíme, ale už teď se těšíme na příští návštěvu.
 

Aneta Králová, 6.2