Úspěch v literární soutěži Stáří očima ostravských dětí a mládeže

Odbornou porotu zaujalo následující vypravování:

Boj s kohoutem
Jednou jsme jeli k babičce, která bydlí v obci Česká Rybná. Byly mi asi dva roky. Nemohli jsme ji v jejím domě najít. Tak jsme se jeli podívat k mojí prababičce. Moje prababička bydlí na farmě a taky v obci Česká Rybná. Moje prababička měla na farmě prasata i krávy, ale tenkrát měla už jenom slepice. Mojí obvyklou činností bylo honění slepic. Jak jsme přijeli, šla si maminka vypít kávu. A já šel honit slepice. Chvíli jsem honil jednu strakatou. Ta strakatá slepice najednou zalezla pod lavičku a já nevěděl, že se za mnou plíží kohout. Byl to velký bílý kohout, strážce kurníku. Po chvíli jsem se otočil, kohout roztáhl křídla a skočil na mě. Měl jsem štěstí, že mi děda ještě předtím řekl, že si mám krýt rukama oči. Kohout mi kloval do dlaní a svými velkými drápy mi rozedrával oblečení i kůži. Za chvíli mě šel děda zkontrolovat, a když viděl, že mě kouhout chce oslepit, vzal ihned rákosku a šel na něj. Když přiběhl, odstrčil kohouta., který se pokoušel skočit i na dědu, ale děda měl tu rákosku, a tak kohouta hravě zvládl. Oddechl jsem si, když jsem viděl, že kohout běží zpátky do chlívku. Když jsem se podíval na ruce, byly celé od krve. Když to viděl děda, hned mi řekl: „Běž si umýt ruce, Jindro.“ Po chvíli jsem to šel ukázat mamince. Maminka a babička mi to hned dezinfikovaly. Na konci dne jsme odjeli k druhé babičce. Takže z toho vyplývá, že kdyby nebylo dědy, byl bych asi slepý. A také jsem se po několika dnech dověděl, že děda kohouta ihned zabil, aby nemohl už na nikoho skočit.

Během slavnostního vyhlášení výsledků, nazvaného Setkání uměleckých nadějí, si Jindřich převzal diplom a odměny. Blahopřejeme mu k úspěchu a děkujeme za reprezentaci školy.

Petr Horák