Sportovní kurz (2009)

Ke konci školního roku 2008/2009 se pro studenty třetích ročníků a sext uskutečnil již tradiční cyklisticko-sportovní kurz. Účast byla vcelku hojná, avšak vzhledem k tomu, že někteří ze zdravotních nebo jiných důvodů nemohli nebo jednoduše nechtěli, mohla být i hojnější. Tato akce je, jak je již z názvu za poměrně primitivní dedukce patrno, zaměřena na sportovní aktivity, zejména pak na jízdu na kole. V sedle tohoto dopravního prostředku byla zdolána i úplně první etapa, což byla jízda k místu pobytu – poměrně dlouhá trasa, která navíc za špatného počasí může být dosti náročná. Shodou náhod se nám „poštěstilo“ a v den začátku našich cyklisticko-sportovních orgií bylo venku počasí, kdy je nejlepší sedět spíš v teple v hospodě nebo aspoň doma. Určitě se nejednalo o den, kdy se člověku při pohledu z okna klepou lýtka, teče mu z úst slina a má chuť si někam vyrazit na kole. I proto bylo vcelku logické, že když člověk dorazil na místo srazu (čili ke škole), mohl být vcelku udiven a mohl si dokonce myslet, že se celý „sporťák“ zrušil, neboť venku nikdo nestál a všichni se krčili uvnitř budovy a nasávali poslední zbytky tepla (což samozřejmě z dálky nebylo vidět).

I přes rozličné rozmary počasí se však vyrazilo. Všichni účastníci se podle stupně potřeby sebetrýznění, fyzické zdatnosti a lásky ke sportu rozdělili do několika skupin. Každé z nich „velel“ někdo jiný a každá jela jinak dlouhou, kopcovitou a bahnitou trasou. K jedné ze skupin se navíc přidal všem známý lektor angličtiny Luke Williams a také (nejenom) zdatný cyklista Ota Kaňok. Skupiny se pak v průběhu ještě dělily do jakýchsi podskupin, přičemž ta nejmasochističtější dojela s výrazným zpožděním a ve značně necivilizovaném a zuboženém stavu. Přestože bylo po cestě penetrováno několik duší, zabahněna spousta nohou (mnohdy i rukou, hlav a vůbec všeho), poškozeno pár kol stejně tak jako lidských těl, do cíle dorazili všichni. Hned večer byl uspořádán program vedený Lukem a Otou, který se snad díky lehké otupělosti způsobené kritickou hladinou endorfinů v krvi vyplavených po celodenním sportovním výkonu, líbil.

Zbytek kurzu byl víceméně také ve znamení deště a zimy. Vyjížďky na kole nebyly pochopitelně díky zkušenostem z prvního dne tak frekventované a populární, ale i tak se občas někam vyjelo. Jedním z cílových míst byl třeba gotický kostelík poblíž, kde jsme měli i možnost zahrát si na varhany. V budovách areálu (přesněji Hasičské školy v Janských Koupelích) šlo hrát kulečník, stolní tenis nebo šplhat na cvičnou horolezeckou stěnu. Ke konci se navíc trochu umoudřilo i počasí, takže se dal kopat fotbal na umělém hřišti, případně hrát beach volleyball, sjíždět kousek řeky na kajacích, a na závěr došlo i na orientační běh, který se k překvapení většiny zúčastněných všem hodně zamlouval. I tak se však díky nepříznivým povětrnostním vlivům a vlhkosti vzduchu nedostalo například na lezení po skále nebo na fotbalový zápas na travnatém hřišti, přestože všechny tyto aktivity byly v plánu a jako každý rok se uskutečnit měly.

Je samozřejmé, že být někde pryč z Ostravy s lidmi ze třídy a ještě k tomu se více či méně snažit sportovat je oproti zírání do tabule vždycky příjemná změna. Je tudíž pochopitelné, že se sporťák všem, až na drobné výjimky, líbil. A ani počasí tomu nedokázalo zabránit.
 

Vojtěch Mrázek, VIIA