Softbalisté se probojovali na republikové finále

Turnaj očima vítěze:

Rok se s rokem sešel, a jak nám udává tradice, s podzimem ruku v ruce přišel také turnaj středních škol v softballu. Účast na této skvělé akci jsem přijal bez váhání.. což se ovšem nedá říct o odpovědnosti sepsání tohoto článku.

Den před vyvrcholením si nás na předválečnou poradu svolal hrdina z dob minulých i současných, symbol sportovního nadšení, geografický badatel a především duchovní otec našeho týmu- pan Trojek. Rozdali jsme si dresy, vybavení potřebné k vrcholnému výkonu a sdělili si informační údaje. Opět jsme cítili jakousi odpovědnost předvést co nejlepší výkon. Tuto vysněnou představu však mírnil fakt, že mnozí jedinci tento zaoceánský sport hrají velmi zřídka, pokud vůbec.

To ráno bylo mlhavé, ponuré, nikoli však deštivé. Šla zde tedy cítit naděje dalšího úspěšného ročníku tohoto turnaje. Sešli jsme se přesně v 8 hodin na parkovišti areálu Arrows. Už zde se mnohým z nás dralo překvapení do tváře, jelikož jsme zjistili, že náš tým o své kvality doplnily sportovní legendy a persony naší školy jako například Vítek Sypien, Ondřej Keberle či jediná něžná část naši crew Bára Saviola.

Zachovávali jsme pokornost a kamennou tvář, což se nedalo říct o určitých jedincích, kteří se v areálu chovali jako mistři světa. Do domácí jistoty a zdravého sebevědomí nás hodila až modla tohoto sportu a miláček každého dítěte, který s tímto sportem začíná- Kuba Grepl, který nám dovolil nahodit naši zbroj v šatně extraligových hráčů. Mohli jsme tak sdílet atmosféru lidí kteří přepisují historii, či “osahat si“ vysněný pohár. Poté jsme už jen nahodili dresy, vhodnou obuv a spěchali na první zápas turnaje.

Čekala nás výzva v podání školy Příčné. Nešlo o obtížnost zápasu, tak jako o nervozitu z očekávání našeho nově složeného týmu, podloženou zdrcujícím faktem, že až do poslední chvíle nás svou účastí zneklidňoval metař, rekreační nadhazovač a především náš casanova středoamerického původu Andy Arencibia. Nakonec však dorazil na čas a my se tak mohli pustit do první bitvy, kterou jsme nakonec vyhráli 4:0.

Po prvním utkání upadla vlna nervozity a my tak mohli přejít k psychickému utužení týmu, či taktickému pilování naší hry. Trénovali jsme usilovně, možná až moc. Způsobeno navlhlým trávníkem, či špatným počátečním protažením, se zranil nováček a začínající catcher ve službách naší školy Martin Petřík. Nazval bych to možná jako syndrom GOH, kdy většina zranění na sportovních akcích se točí kolem dolní partie těla, především kotníků. Martin se tedy musel odebrat do šatny a přijmout fakt, že řídit hru bude moci pouze z lavičky.

Jak jsme brzy zjistili, dříve ukázkový catcher se projevil jako kvalitní scout, taktik a utužovač dobré nálady. Díky jeho cenným radám jsme i přes druhý zápas se Stavební školou prošli bez vážných potíží, a mohli jsme tak vyhlížet brány semifinále.

Vyhlíželi jsme, rozebírali taktiku a soupeře, snědli svačiny, které nám nabalily naše starostlivé maminky, či tatranky darované jako pozornost pořádajících. Snažili jsme se nepřipouštět fakt, že výzvu semifinálového kola musíme zvládnout za každou cenu. Alespoň pokud chceme opět vybojovat cenné kovy.

Byli v převaze. V poli jsme měli 9 hráčů, škola Telekomunikační jich do svých řad nabrala 15. Ani to nás ovšem nerozhodilo, protože pro naše překvapení nás přišly podpořit studentky z řad čtvrtého ročníku a to nám dodalo nejen sebevědomí, ale taky jakousi snahu se před nimi předvést v tom nejlepším sportovním světle. Tento psychologický jev fungoval parádně, soupeře jsme přejeli na plné čáře a mohli se tak radovat z vysněného postupu.

Celorepublikové finále jsme tedy měli v kapse, ale ani tato představa neutišila naše nadopované ega, které toužila po vítězství absolutním. Ve finále náš čekala, již pro nás známá škola Příčná, tudíž jsme věděli jakým stylem zaútočit na jejich slabiny.

Nutno podotknout, že jsme se i za pouhé tři zápasy a přestávky dokázali sjednotit a sehrát enormní rychlostí. Už jsme nebyli jen banda náhodných lidí z řad vyššího gymnázia, byli jsme celek lačnící a hladovějící po úspěchu. Do zápasu jsme tak mohli jít sebevědomě, s cílem a odhodláním. Tyto aspekty dopomohly ke skutečnosti, že jsme stihli vyhrát s velikým bodovým odstupem ještě před ukončením zápasu.

V našich srdcích propukla euforie, nadšení, ale taky úleva z naplněného očekávání, které jsme všichni vedli v našich myšlenkách. Následně jsme převzali diplom, mnoho sladkých odměn (nikoli však ve formě polibků, ale sáčků plných pendreků a žížalek), vybouchli jsme šampus a mohli tak spokojeně opustit hřiště. Pak už se náš dosavad ucelený tým rozprchnul na všechny strany. Domů, na oběd a ti nejvěrnější jedinci, věřte nebo ne, zpátky na výuku.

Rozloučil jsem se tedy naposled s týmem, poděkoval organizátorům a panu profesorovi za další skvělý zážitek z uplynulého turnaje, a poté se vydal po vlastní ose. Celý den jsem byl zničený, ale přesto uvnitř velmi spokojený s výkonem, který jsme předvedli, a který nám pomohl dosáhnout dalšího vrcholu.

Kostelče, třes se!

Petr Hoffmann, 3.C