Připomínka obětí Jana Palacha a Jana Zajíce

Vzpomínku v hodinách dějepisu zahájila projekce filmu Ticho z roku 1969 a následovalo vyplňování pracovních listů a diskuse.

Ticho (režie: tehdejší student FAMU Milan Peer, Československo, 1969, 11 min.)
Po smrti Jana Palacha složil Bohdan Mikolášek píseň Ticho, která odrážela pocity a nálady lidí v druhé polovině ledna roku 1969. Milan Peer píseň doprovodil filmovými záběry z tzv. Palachova týdne. Umírající mladík ležící na popáleninovém oddělení kliniky plastické chirurgie, matka tiše plačící nad jeho hrobem na Olšanských hřbitovech, statisíce lidí, kteří v němé bolesti pokládají květiny a věnce k jeho rakvi. „Ticho a lidé proudí ulicí,“ zpívá Mikolášek ve své písni. „Živý člověk zemřel, aby mrtví zůstali žít“. Slovo „ticho“ získalo nový význam v následujících dvaceti letech, kdy se o Palachovi a jeho následovnících mluvilo jen potichu a šeptem.
Film Ticho byl velmi brzy zakázán a nesměl se promítat. Stejný osud postihl i písničku Ticho. Její autor Bohdan Mikolášek kvůli ní dostal v roce 1972 zákaz profesionální činnosti. Události týkající se smrti Palacha natáčel například i Stanislav Milota (film Jan 69) nebo Dušan Trančík, Vlado Kubenka a Peter Mihálik (film Tryzna). I tyto filmy byly s nástupem tzv. normalizace zakázány.

Fim můžete zhlédnout ZDE

Přepis vzpomínky Bohdana Mikoláška, autora písně Ticho
Něco může člověk vnímat reálně, něco může být jako rozhlasová hra, že najednou ta situace toho, že mám před sebou zprávu, taky byla pořád z rozhlasu, že Jan Palach si vzal život, že se zapálil na Václaváku... Teďka, když si člověk přečte jeho ročník narození a zjistí, že je stejný jako můj, tak najednou je to naprosto jiná zpráva z toho rozhlasu, než na kterou byl člověk zvyklý. A ta situace, že jsme z toho Strahova se nacvičení z té stávky sjeli na techniku do Dejvic, tam jsme si připíchli trikoloru a k tomu jednu černou stužku. Tu trasu si už nepamatuju, ale končilo to zkrátka u toho Národního muzea, rozstříleného, na tom Václaváku, kde se ten Palach upálil a ty všechny proudy těch lidí, byly jich statisíce, se na tom Václaváku sešly a ty proudy jako řeka a vodopády ani nešuměly, ani nehlučely a všichni byli ticho. A v tomhletom tichu jsem došel nazpátek na Strahov na koleje, a tak jako všichni lidi po tomhle zážitku měli, aspoň na chvíli, pocit, že by měli něco udělat. Tak já jsem vzal tu kytaru a složil jsem tu písničku Ticho. To moje hlavní motto té písničky asi zůstává dodnes, ta výčitka možná pro nás všechny, jak by to bylo, kdybychom na tom Václaváku se sešli v tom statisícovým počtu o den dřív. Myslím, že by ten Palach zemřít nemusel...

V některých hodinách jsme rovněž připomněli osobnost a osud Jana Zajíce filmem Jan Zajíc - Pochodeň č. 2.

Fim můžete zhlédnout ZDE

Petr Šimíček