Přednáška na téma „Banalita zla“

Obohacující výklad začal seznámením se s filozofkou Hannah Arendtovou, která patří mezi významné politické filozofy 20. století. I přesto, že byla velice úspěšnou, vzdělanou ženou, je známá hlavně díky dílu Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Adolf Eichmann byl ústřední postavou druhé světové války, kdy fakticky řídil takzvané „poslední řešení židovské otázky“. Po válce utekl do Argentiny, nicméně byl vypátrán, převezen do Jeruzalému a souzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Hannah Arendtová působila v procesu jako pozorovatelka. Eichmann, který byl považován za monstrum a sadistického psychopata, který byl ovládán jen svou nenávisti vůči Židům, byl však Arendtovou popsán úplně jinak. Na základě její studie je Eichmann vykreslen jako úplně obyčejný člověk, otec rodiny a pouze nenápadný, výkonný úředník. Zlo, které páchal, bylo podle Arendtové způsobené jen tím, že se vzdal svého svědomí, morálky, o svých činech nepřemýšlel, nepochyboval a jen poslouchal a plnil rozkazy. Cílem této filozofky bylo poukázat na fakt, že ve zločinném režimu se člověk může stát zločincem i bez zvláštní nenávisti, tedy Eichmann by Židy pravděpodobně zachránil, kdyby to dostal rozkazem. Ke stejnému závěru jako Arendtová došel v 70. letech 20. století americký psycholog Philip Zimbardo v kontroverzním experimentu s názvem Stanfordský vězeňský experiment. Z řad studentů Zimbardo vybral 12 vězňů a 12 dozorců, kteří byli psychicky vyrovnaní a zdraví. Tento experiment musel být však předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu některých účastníků experimentu. Philip Zimbardo, který zastával roli ředitele věznice, zpozoroval i sám na sobě negativní vliv tohoto pokusu. Dalším z podobných experimentů, který se snažil dosáhnout stejného závěru, byl takzvaný Milgramův experiment. Dobrovolníci byli rozděleni na učitelé a žáky, žáci byli odvedeni do vedlejší místnosti a přivázáni do křesel. Učitelé měli k dispozici tlačítka ovládající elektrické výboje, pokud žák odpověděl na otázku chybně, učitel mu pustil do těla elektrický šok. Učitelé byli pod dohledem vedoucího pokusu, který je vybízel k pokračování, i přesto, že slyšeli žáky naříkat bolestí. Vše to byl podvod, ale i tento experiment ukázal, že pod vlivem silné autority a při nepřímé konfrontaci s obětmi jsou lidé schopni páchat opravdu odporné zločiny.

V druhé části přednášky následovala diskuze s profesory, kteří vše zpestřovali svými osobními zkušenostmi, předkládaly své názory a pohledy na věc. Diskutovalo se mimo jiné o tom, zda v dnešní době oblíbený výrok „jeden člověk nic nezmění“ v praxi opravdu platí, anebo jestli jde opravdu jen o mýtus a jestli ona síla a moc něco změnit tkví v každém z nás. Zajímavé bylo také zamyšlení se nad tím, zda vzdělání může snížit naši náchylnost k tomu, abychom se nechali ovlivnit nějakou silnou autoritou, režimem a podobně.

Myslím si, že můžu směle za všechny říct, že tato přednáška byla opravdu jiná, než jsme měli doposud díky našemu gymnáziu šanci zažít. Z mého pohledu byla velice zajímavá a přinesla nová fakta. Otázky, které byly vyřčeny, mě opravdu podnítily k tomu, abych se sama nad onou „banalitou zla“ zamyslela. Věřím, že jsem nebyla jediná.

Karolína Lazarová, oktáva B