Porubský rock a jazz netradičně v koncertním sále

Můj bývalý student Václav Merta mě o své intenzivně propukající lásce k baskytaře průběžně informuje už druhým rokem. Na chodbách gymnázia mě v posledních měsících zastavil hned několikrát, aby mi mohl předat pozvání na chystanou předehrávku Rockové školy Marcela Woodmana, jejímž je vzácným členem. Proč vzácným? Třeba také proto, že baskytaristů je, zdá se, jako šafránu. Dokonce ještě méně než bubeníků, jak jsem se dozvěděl včera.

Jenže koncert se ne a ne uskutečnit, vždycky nastaly nějaké organizační obtíže. A tak jsem zklamaně promazával digitální diář ve svém mobilu (mimochodem velice šikovná funkce, bez které už bych se dneska neobešel) a odkládal chystanou akci znovu a znovu do daleké budoucnosti. Připadal jsem si trochu jako náboženský zbloudilec, který donekonečna a důvěřivě posunuje v kalendáři předpokládaný konec světa.

Ve středu 11. června 2008 se však „neuvěřitelné stalo skutkem“ (řečeno spolu s Hrabalem) a já mohl v pět hodin odpoledne zvědavě nakráčet do vestibulu Základní umělecké školy Josefa Valčíka v Porubě, kde to krátce před pátou odpolední neklidně šumělo. Šuměli návštěvníci, čekající na vpuštění do koncertního sálu, šuměli však především účinkující, se kterými jsem měl možnost těsně před zahájením akce promluvit a kteří se mi svěřovali, že v sále ještě pořád probíhají poslední zkoušky a přípravy. Zdálo se, že organizační problémy budou celý projekt pronásledovat až do poslední chvíle.

Předehrávky Rockové školy Marcela Woodmana, pobočky ZUŠ Josefa Valčíka, se však odvíjely plynule a poutavě. Zaujal mě hned prostor celého koncertu. Byl jsem zřejmě ovlivněn bezmála desetiletou zkušeností koncertování právě na tomto místě (někdejší klavírní „kariéra“ sahající od první třídy základní školy až po začátky studií gymnaziálních). Přesto však mohu, snad objektivně, tvrdit, že vystoupení rockových sestav na prknech zvyklých spíše pro komorní, „vážnou“, klasickou produkci, je krok pozoruhodný, rozhodně netradiční. A vůbec to zdejší atmosféře neubíralo, přestože jsem před začátkem večera slyšel u šatny poznámky typu: „V klubu by to celé vyniklo líp, chtělo by to do ruky kelímek s čepovaným pivem a pohupovat se zleva doprava.“ U šatny jsem přikyvoval. Během koncertu jsem si názor poopravil. Právě onen „konzervativní“ prostor hudební školy posunul celé vystoupení do zcela originální dimenze. V sále se svítilo a oproti tradičním „divadelním“ představám to tu neuvěřitelně žilo. Publikum během vystoupení často komunikovalo a přemisťovalo se z jednoho polstrovaného křesla na druhé, aniž by to působilo rušivě či nezdvořile. Šlo spíš o přirozený, uvolněný ruch, tolik příznačný pro rockové festivaly pod otevřeným nebem.

Jednotlivá vystoupení, během kterých se sestava účinkujících čile proměňovala, končila zpočátku pouze potleskem, v průběhu akce se však přidávaly i typické pochvalné pokřiky či občasné zahvízdání. Ostych spojený se „seriózním“ prostorem byl tak překonán a ke slovu se přihlásila spontaneita, což jsem dokázal ocenit.

Mezi mladými hudebníky z řad Gymnázia Olgy Havlové se objevili Vojtěch Mrázek (bicí), Václav Merta (baskytara), Barbora Trchalíková (klávesy) či naše bývalá studentka Kateřina Stopová (elektrická kytara). Všichni navštěvovali či dosud navštěvují stejnou třídu, současnou kvintu. O to zajímavější byl pro mě, jako pedagoga, který je zná jen z pohledu „od katedry“, zážitek spojený s možností vidět tytéž výrazné osobnosti vedle sebe na pódiu, s hudebními nástroji v rukou.

Repertoár koncertu sestával z převzatých skladeb slavných domácích i zahraničních rockových a funkových interpretů, ve většině případů upravených v aranžmá Ondřeje Svačiny, lektora vyučujícího hře na elektrickou kytaru. Svačina celou akci moderoval a neodolal ani příležitosti zahrát si spolu se svými učitelskými kolegy. Tak nastoupilo zhruba uprostřed koncertu tzv. Jazzové kombo pod vedením Lukáše Mužíka a rozhýbalo (přinejmenším někde „uvnitř“) všechny příznivce jazzové improvizace. Úchvatná byla též skladba „Drums for two“, určená, jak název napovídá, pro dva bubeníky a dvě sestavy bicích. Svou hudební virtuozitu předvedli Martin Sabo a Juraj Gerek.

Po skončení celé přinejmenším hodinu a půl trvající hudební přehlídky jsem šel svým bývalým studentům poděkovat za příjemný kulturní zážitek. Vaška Mertu jsem zastihnul v zákulisí, nejspíš se mu z té atmosféry nechtělo, což moc dobře chápu. Ujistil mě, že další koncerty budou rozhodně následovat – a možná se tentokrát dočkají i ti, jež touží po onom plastovém kelímku s pivem v dlani, protože jako nejvhodnější potenciální scéna pro příští hudební setkání se logicky jeví Garáž Marcela Woodmana v Martinově, dnes už vyhlášený hudební klub. Tam ovšem, alespoň myslím, čepují do skla…

Lukáš Bárta