Podvečer s poezií, prózou a hudbou v klubu Atlantik

Na své autorské čtení poezie a prózy v ostravském Atlantiku 18. ledna 2007 jsem kromě nejbližších přátel a známých zval i své studenty. Věnoval jsem tomu několik minut vytržených z všedního proudu češtinářských hodin a věřil, že mladí lidé v lavicích nebudou má slova brát jako nátlak („Běda vám, jestli vás tam večer neuvidím!“), nýbrž že ve mně zpozorují člověka, který se tak trochu bojí, aby nemusel předčítat prázdným židlím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se těch, kteří mi budou chtít udělat radost, najde nakonec tolik.

Autorské čtení jsem zamýšlel jako živé, neustále se proměňující literární a hudební pásmo. Chtěl jsem divákům nabídnout hodinu pozastavení a ztišení. Myslím, že se to nakonec podařilo. Vděčím za to zejména svým milým hostům a přátelům, které jsem na gymnáziu za uplynulé čtyři roky našel a kterým tímto ještě jednou děkuji. O předčítání svých starších i nových básní jsem se podělil s Janou Balcarovou, vítězkou loňské mezigymnaziální recitační soutěže (viz další články na tomto webu), která se svého úkolu zhostila bravurně a já otevřeně konstatuji, že některé z mých textů vyniknou v jejím podání mnohem lépe, než jak by se to kdy mohlo podařit autorovi samotnému. S Janou Balcarovou jsme rovněž „nenásilně zdramatizovali“ (viz upoutávka na letácích Atlantiku) fragment z mého chystaného románu „Průvodci“, vlastně jakousi relativně samostatnou „povídku“, která vyvolala na tvářích přítomných i nejeden úsměv – a to už člověka jaksepatří zahřeje u srdce.

Další prostor patřil mým hostům, básníkům Petru Myslivci a Filipu Klepkovi, jejichž poetika je propastně rozdílná, spojuje je však dosud trvající studium na Gymnáziu Olgy Havlové. Až letos odmaturují, odejdou mi s nimi dvě spřízněné duše.

Filip Klepek byl ovšem na našem „atlantickém večeru“ nejen za básníka. Společně s našimi studenty Tomášem Uvírou a Ondrou Hrbáčem se po celou dobu staral o hudební zpestřování pořadu. Diváci tak měli možnost poslechnout si zbrusu nové verze písní, které jsem v minulých letech textoval pro již zaniklou hudební skupinu „Pokaždé Jinak“. Jazzový „kabát“ jim neskutečně slušel a jejich zralý muzikantský výkon publikum náležitě ocenilo (mimo jiné obdrželi nabídku České televize vystoupit v pořadu Dobré ráno s ČT, kterou v současné době zvažují – a já věřím, že i přijmou).

Do klubu Atlantik přišla 18. ledna více než stovka hostů, čímž naše autorské čtení dosáhlo absolutního rekordu v návštěvnosti. To není samozřejmě nejdůležitější. Mnohem víc si vážím všech těch tváří v hledišti, na které jsem se mohl víc než hodinu dívat a mít pocit, že lidé ještě pořád dokáží naslouchat – a že má tedy smysl snažit se k nim hovořit. Děkuji za to jako básník i jako učitel.
Lukáš Bárta