Parlamentní simulace

Dne 19. 9. 2008 jsem se spolu s dalšími čtyřmi členy ekonomického semináře zúčastnila parlamentní simulace, konané v Parlamentu České republiky v Praze. Tyto simulace probíhají již několik let na různých místech České republiky, ale myslím si, že právě tato byla nejprestižnější a nejsugestivnější zejména proto, že se odehrávala právě v prostorách parlamentu.

Možnost zúčastnit se parlamentní simulace jsme dostali díky našim úspěchům v ekonomických soutěžích Banks in action a MESE pořádaných organizací Junior achievement. Simulaci samotnou organizoval CEVROInstitut – vysoká škola politických studií.

Po příchodu jsem byla z počátku trochu nervózní a nevěděla jsem, co se vlastně bude dít. A myslím, že jsem nebyla sama.

Všichni jsme dostali cedulky s našimi jmény a názvy politických stran, jichž jsme byli členy. Příslušnost k jednotlivým stranám nebyla dobrovolná, a jak si jistě dovedete představit, vzbudila velký poprask: „Jáááj, já nechci být lidovec!“ Nebo: „Proč zrovna já musím být komunista?!“ Ale toto opatření mělo svůj důvod, a ne jeden. Rovněž jsme dostali instrukce s postojem naší strany, jejími prioritami a podobně. Bylo nám sděleno, že se dnes bude projednávat důchodová reforma.

Většina lidí, dle mého názoru, nebyla moc nadšená, sedět několik hodin, bavit se o tématu, které je příliš nezajímá a hájit myšlenky strany, která jim zrovna není blízká.

Jenže to se velmi brzy změnilo. Postupem hry se snad všichni až na výjimky vžili do svých rolí a zarputile hájili své ideologie. Strhlo se několik zajímavých debat, které mnohdy působily velmi vtipně. Ano občas to doopravdy vypadalo jako politická fraška.

Nakonec jsme se dostali až k samotnému schvalováni námi vypracované reformy a úspěšně jsme ji schválili.

No, úspěšně se vlastně říct nedá, jelikož já sama jsem byla poslanec ČSSD a s touto reformou, v podobě, jaká byla schvalována, jsem nesouhlasila.

Každý jsme si vyzkoušeli, jaké to je, hrát nějakou roli, mluvit do mikrofonu, obhajovat svůj názor nebo třeba interpretovat názor někoho jiného. Zkusili jsme si, jak těžké je vystupovat před publikem, pohotově reagovat a při tom se společensky či politicky neztrapnit.

Musím uznat, že práce politiků je mnohem náročnější, než jsem si mohla myslet. A také musím přiznat, že by z nás nejspíš nebyli dobří politici nebo spíš, že se máme ještě hodně co učit.

Radka Mokrošová, IIIV B