Mezinárodní divadelní festival v Hradci Králové

Mezinárodní divadelní festival Divadlo evropských regionů se v Hradci Králové konal letos už počtrnácté. Od kolegy Toma Retta jsem dopředu slyšel ty nejlepší reference, vzpomínal na svou někdejší návštěvu ve znamení pestře obživlého města, a já měl proto upřímnou radost z toho, že se nám snad podaří podobně vzrušující atmosféru zastihnout i letos, v rámci kulturní exkurze s třetími ročníky.

Pro divadelní festival jsme měli k dispozici celkem tři dny. Nad doslova našlapaným katalogem v rukou jsem od samého počátku litoval, že toho času není víc, protože program letošního ročníku sliboval hned několik týdnů (!) kultivované zábavy a intenzivních uměleckých prožitků.

Hradec Králové nás okamžitě pohltil neuvěřitelně vstřícnou, laskavou a přátelskou náladou, která vyzařovala v podstatě z každého, koho jsme v ulicích města potkali (ke konci exkurze jsme s Tomem uvažovali o stěhování). Zvolili jsme systém nenásilný, založený na maximální svobodě rozhodnutí, bylo tedy jen a jen na jednotlivci, pro které z nabízených představení se nakonec rozhodl a kolik toho nakonec zhlédl. Ti, kdo snad byli v parném, slunečném počasí kulturou přesyceni, nacházeli lahodnou útěchu v městském podhradí, kde se tou dobou rozkládalo stanové městečko se dvěma divadelními šapitó (minulý víkend se zde uváděly například Havlovy proslulé hry „Audience“ a „Zahradní slavnost“) a s lákavou tryskající kašnou, ve které se Hradečáci labužnicky osvěžují.

Celá akce probíhala na několika samostatných scénách, z nichž každá disponovala zcela odlišnou, specifickou atmosférou. Osobně jsem navštívil téměř všechny, přičemž za jednoznačně nejsympatičtější považuji Besedu, druhou scénu Klicperova divadla. Právě zde se v době naší návštěvy Hradce inscenovaly největší dramatické skvosty. Hned první den mě uchvátila silně expresivní, experimentální hra maďarského souboru The Symptoms s názvem Alibi. Vizuálně strhující „abstraktní“ drama o věcech, které člověk vytěsňuje do nejzazších hlubin duše, o nasazování masek a únavě z věčné ostražitosti před druhými i sebou samým (tak alespoň celou hru vnímám já) stálo na magickém zacházení se zrcadlem a skleněnou tabulí, stejně jako na obdivuhodných hereckých výkonech maďarského souboru. Gesto a tanec se ukázaly být jedinečným, přesným kódem, jak promlouvat o věcech společných, společně nenáviděných.

Následujícího dne jsem seděl v Besedě znovu, tentokrát na „Ledovém hrotu“ mladého švýcarského tvůrce Reto Fingera. Po všech stránkách úchvatné drama inscenované pražským souborem Disk (sestaveným ze studentů činohry a alternativního divadla AMU) čerpalo z mnoha zdrojů – divadelní a filmový expresionismus počátku 20. století, mýtus, detektivka, parodie, černá groteska… Divák byl po dobu dvou emocionálně strhujících dějství neustále udržován v silném napětí, herci se měnili na učiněné gejzíry energie. Na konci zbyla na jevišti rozbořená scéna plná vody, kousků slámy, jablek a překocených židlí. V hlavě jen pomalu se uklidňující tornádo…

Musel bych zde vyprávět o dalších skvěle provedených představeních, která jsme měli možnost navštívit – o „Mistru a žákovi“ hradeckého divadla Drak, o divadelní adaptaci Felliniho filmové „Silnice“ v provedení Klicperova divadla, o tajuplné, mystické půlnoční exhibici „TaBALADA“ česko-francouzského seskupení Décalages…

Bezkonkurenčním průvodcem nám byl po celé tři dny herec Klicperova divadla Ondřej Malý, který se „do našich služeb“ vložil s neuvěřitelnou ochotou a obětavostí, a díky kterému jsme měli z festivalu bezpochyby víc než druzí – provedl nás zákulisím Klicperova divadla, zprostředkoval nám setkání s hudebníkem a spisovatelem Vlastou Třešňákem, který „v podkroví“ místního divadelního klubu ochotně odpovídal na otázky našich studentů, a to prosím exkluzivně jen a jen pro nás…

Odjížděli jsme více než spokojeni – tedy pokud si mohu poněkud ješitně dovolit ten plurál… Příští ročník festivalu bude patnáctý, do značné míry tedy jubilejní. A já věřím, že se nám do Hradce po letošní fantastické, bez-vadné zkušenosti podaří opět vrátit.

Lukáš Bárta