Literární seminář na cestách

31. 10. 2013, Ostrava - Je poslední říjnový den, hodinové ručičky ukazují několik minut před čtvrtou hodinou odpolední. Mdlé podzimní slunce prokukuje skrze prořídlé koruny stromů, jejichž listí se nepatrně třepotá v mrazivém ovzduší, a my stojíme na zastávce Hrabůvka-Benzina netrpělivě očekávajíce autobus, který by nás měl dopravit do našeho cíle, tedy Brušperku. Po několika minutách konečně nastupujeme do již plného autobusu, čímž neúmyslně narušujeme poněkud ospalou atmosféru. Během kodrcavé jízdy jsme pak nuceni čelit zvědavým až podezíravým pohledům pravidelných cestujících, kteří nás očividně považují za vetřelce.

Po příjezdu do našeho kýženého cíle se již začíná stmívat a ještě více se ochlazuje. Přesto se však neohroženě vydáváme do pět minut vzdáleného centra města, kde nás již očekává paní Mgr. Neuwirthová, místní rodačka, kronikářka a bývalá učitelka dějepisu, která zná Brušperk „jako svoje boty“. „Vítejte v Brušperku,“ říká s úsměvem a směruje nás ke kostelu Svatého Jiří, jenž se tyčí nad náměstím J. A. Komenského a je považován za jeden z brušperských skvostů. „Ta věž je vysoká skoro 45 metrů a je běžně přístupná veřejnosti,“ vysvětluje. Od našeho záměru prohlédnout si město z kostelní věže musíme nakonec upustit, protože paní kostelnice u sebe nemá klíče.

Trocha z dějin brušperských...
Uvnitř kostela nás naše průvodkyně seznamuje s historií města Brušperk, která se začala psát v roce 1270, kdy biskup Bruno ze Schauenburka nechal město založit. Paní kronikářka se vrací do roku 1970 a dlouze povídá o velkolepých slavnostech, jež proběhly při příležitosti sedmistého výročí založení města. Potom nám ukazuje bohatou barokní výzdobu kostela a přestavuje nám jednotlivé výjevy na obrazech a sošky představující nejrůznější světce. Po této doslova vyčerpávající prohlídce se vracíme zpět na náměstí, krátce se zastavujeme u sochy Jana Nepomuckého, ale pak už naše kroky směřují do výtvarné galerie Chagall, která úzce spolupracuje s ostravskou pobočkou. „Tyto práce jsou dílem absolventů umělecké školy, jednotlivé výstavy měníme dokonce šestkrát do roka.“

Po chvilce věnované umění se konečně dostáváme do místnosti zasvěcené památce nejznámějšího brušperského rodáka Vojtěcha Martínka, který se narodil 11. 4. 1887 a v Brušperku prožil celé své dětství. Po vystudování gymnázia a univerzity se odstěhoval do Hrabůvky, kde se značně podílel na kulturním vyžití. V Ostravě mimo jiné vyučoval na Matičním gymnáziu. Publikoval spoustu básní a dětských knih, avšak mezi jeho nejvýznamnější díla patří trilogie Černá země, jež pojednává o životě na Ostravsku. „Martínek napsal také knihu Stavy rachotí, která zachycuje život v Brušperku. Lidé se tu totiž živili hlavně tkaním sukna, proto ten název,“ vysvětluje naše průvodkyně a ukazuje nám historický tkalcovský stav. Místnost je vybavená originálním dobovým nábytkem a můžeme si prohlédnout i další předměty, které nějakým způsobem souvisely s životem V. Martínka. Jsou to například školní pomůcky z počátku 20. století, jeho psací stroj a samozřejmě mnoho fotografií. „Jen je škoda, že se teď už vůbec nově nevydávají jeho knihy a mladší generace o něm skoro nic neví,“ povzdechne si paní kronikářka v závěru naší exkurze a pomalu se s námi loučí.

A na závěr perlička…
Po absolvování zpáteční cesty autobusem se dostáváme do již potemnělé Ostravy-Hrabůvky. I přes nepříznivou teplotu a celkové vyčerpání naše už dosti prořídlá skupinka odhodlaně kráčí k pamětní desce Vojtěcha Martínka. A protože bychom jako správní literární nadšenci neměli opomenout vilu, ve které žil během svého pobytu v Hrabůvce, vydáváme se i tam. Čeká nás ale zklamání, protože šero a špatné osvětlení nám poněkud kazí kulturní zážitek, který by jistě přineslo zhlédnutí Martínkovy busty, umístěné kdesi v průčelí jeho vilného bydliště. Naše rozčarování si kompenzujeme v nedaleké Pizzerii Ježek, kde zcela naplněni novými vědomostmi završujeme příjemně strávené čtvrteční odpoledne.

Sandra Mikulcová, Varvara Šatunova, Barbora Staňková, Kvido Lotrek