Hodina pravdy na Mladé scéně

Diskuse o inscenaci: Publikum se dělí na dvě části: jedné, zdá se, že složené z mladších diváků, prostředí školní třídy a priori navozovalo nepříjemné pocity. Poté, co teď škola skončila, mě téma vyloženě štvalo, říká jedna z divaček. Poslouchala jsem napůl ucha, zaujala jsem svou školní pozici – lehla jsem si na lavici, dodává další. Snad proto pak v inscenaci nevnímala žádné zajímavé téma: čekala jsem, kdy se dozvím nějakou „pravdu“ a nic. Přišlo mi, že učitel hrál chvílema až příliš moc a zbytek lidí nemusel hrát vůbec, zní z publika. Druhá část diváků je spokojenější. Po nějaké době sem přistoupila na formu monodramatu, a když jsem to přestala brát jako souborové vystoupení, začala se mi tato forma divadla líbit, zní z hlediště. Výklad hlavní postavy se ale liší: tématem pro ně bylo zoufalství učitele, který se snaží vštípit do hlav žákům, aby měli rádi český jazyk, to, že jsou Češi, zazní jeden názor. Sledovali jsme kreaturu, která se nám předvádí ve svých nejsilnějších polohách, říká naopak další divačka. Dalším tématem bylo i pokrytectví – učitel si za své „vyhnanství“ mohl sám, identifikuje se s mučedníkem Borovským a pak, když přijde ředitelka, neřekne vůbec nic. Petr Váša upozorňuje na možné úskalí site-specific projektů: síla prostředí někdy může úplně přebít sdělení informace. Lektor představení viděl před časem v podobě, která se mu nelíbila skoro vůbec, a dnes byl příjemně překvapen, jak se změnilo. Vladimír Fekar oceňuje posun souboru od předchozích kousků, kdy si jen tak zablbli na jevišti, k opravdové herecké práci. Jiřina Lhotská inscenaci vnímala jako grotesku v hyperbole. Když jsem se dozvěděla, že text napsal kantor, musela jsem smeknout, dodává. Postavy zoufalce blouznivce jí bylo líto, cítila z něj v plné míře zoufalství z českého školství.

Ten učitel se zbláznil

Hodina pravdy Blazeovaných z ostravského gymnázia je představení, které má potenciál oslovit kohokoli. Už jen proto, že do školy v určité době chodil každý z nás, a někteří vyzkoušeli obě strany. Přiznám se, že patřím ke druhé skupině. A v site-specific prostoru třídy jsem si uvědomila, jak banálně by téma představení vyznělo na klasickém jevišti. V tomto případě jsme se v ději chtě nechtě ocitli všichni. Nacpáni do lavic s některými aktéry jsme se stali onou nemilosrdnou masou, které musí učitel čelit (ten, který vydrží a nezblázní se, celý život…).
Představitel učitele češtiny, vášnivého obdivovatele mučedníka Karla Havlíčka Borovského, je v reále ovšem také student, a tak učitele „hraje“ – tu lépe, tu hůře, tu velmi autenticky, tu v groteskně pokroucené stylizaci. V základním principu je zvláštní boj mezi dvěma stranami – učitelem a studenty, zajímavý fenomén. Z letité praxe vím, že s jednotlivými studenty (a to na jakémkoli stupni) je docela zajímavá řeč, ale v okamžiku, kdy se stanou třídou, se situace najednou změní, a stanou se součástí lhostejného, případně nemilosrdného davu, o jehož pozornost učitel (většinou marně) bojuje. Ano, jistě záleží na úhlu pohledu, z něhož příběh nahlížíte. Na jedné straně můžeme toto představení brát jako divadlo, kdy se každý moment dá převrátit v legraci neboli prču, v níž to pochopitelně odnese nebohý učitel. Protože z hlediska studentů je takový člověk prostě šílenec. Prožívat Havlíčka Borovského? A dnes! Jděte s tím do háje. Koho to zajímá?
A tak je pochopitelné, že si posíláme psaníčka, spíme na lavici, nebo trapně patetického učitele parodujeme (kdo se jako já zahleděl na studenty-herce v lavicích, mohl zaznamenat, že se opravdu snažili). A jak se ukazuje, kvalita výuky nezajímá ani paní ředitelku, která paralelně ukazuje pracovníkovi ministerstva krásy školní zahrady…
Takže v tomto příběhu kromě obecné švandy můžeme zahlédnout i mnohé velmi autentické motivy zoufalství a marnosti učitelské profese. Na rozdíl od obvyklých příběhů ze školního prostředí, kde bývá učitel popisován jako svévolný manipulátor studentů, v tomto kuse působí spíše jako trapná oběť svého povolání. Se svými sklony k patosu, sebelítosti a surreálního mučednického ztotožnění s Havlíčkem. Diskuse nad představením, kde vyplynulo, že podle některých se učitel na konci zbláznil, zatímco jiní měli za to, že takto může fungovat ještě spoustu let, to přesně charakterizovala – učitel, to je diagnóza, a tedy dobrý materiál pro drama. Nebo už jen komedii?

Jana Soprová

Škola hrou, škola dramatem

Ostravský soubor Blazeovaní přijel s „komorní hrou s divadelním prostorem, ale především opravdovou hrou o pravdě a bezpráví“ nazvanou Hodina pravdy. Hra o jedné třídě, učiteli a jeho životnímu i osobnímu vztahu k probírané látce.
Zvolený divadelní prostor a úvodní scenérie nastavuje nejen jasnou výchozí situaci divadelní, ale rovnou i jasné divácké pocity. I když u každého zřejmě odlišné. Jen jsme vstoupili do budovy školy, ozvalo se od někoho z diváků přísné „Pšt!“. Těžko říct, jestli k tomu byl objektivní důvod, či jen působil genius loci (který v tomto prostoru jistě po desítky let trpí pocitem, že není géniem dostatečně geniálním). Někteří si možná s nostalgií zavzpomínali, některým se hned na schodech stáhnul žaludek strachy. V této souvislosti jsem se neubránila srovnání s kladenskými Rozpaky kuchaře Svatopluka Nováka, které se odehrávají v zubní ordinaci. Toto představení také pracovalo s léta pěstovaným vztahem určitému místu a nemilosrdně ho proti divákovi použilo. Volba školy jako prostoru je tedy velmi zajímavá a slibná. Co se mi jevilo jako možné úskalí, byl věk protagonistů. Herci, pro které je škola denní realitou, by mohli mít problém ji ztvárňovat jako divadlo. Příjemně mě překvapilo, že tomu tak nebylo a herci drželi představení nejen čistě „civilně“. Jak ale vyplynulo z reakcí, toto se bohužel nestalo na straně diváků jejich věku, kteří představení jako divadlo nevnímali a jejichž výtky se ohrazovaly vůči „přehnanosti a nereálnosti“. Paradoxně tak inscenace místo vrstevníků více zasáhla „pamětníky“, kteří školu opustili už před nějakou dobou. Z volby výrazného místa ale plynou i určitá rizika. Je nutné toto místo buď zcela využít pro svůj příběh, své sdělení, nebo svým příběhem místo „přebít“. Obávám se ale, že ani k jednomu nedošlo. Aby místo více v představení hrálo a jeho síla mu pomáhala, bylo by nutné diváky více zapojit a více si hrát s jejich vztahem ke škole. Pro druhý případ, tedy přebití místa příběhem, je potřeba mít příběh silný, jasný a čistý. Učitel, který má vášnivý vztah ke své práci, ztotožňuje se s probíraným spisovatelem a přijde o zbytky duševního zdraví je látka, který tento potenciál má. Kolem postavy jsou ale nejasnosti, které výsledný dojem rozbíjí. Je tématem učitelova příběhu jelo láska k práci? Pokrytectví a kontrast jeho slov a činů? Zoufalství ze žáků? Paralela s Borovským? Neexistence skutečných hrdinů? Na tyto otázky jsem si neuměla jednoznačně odpovědět, čímž se pro mne učitel stával jakousi obecnou postavou učitele. A s obecným učitelem nikdo nesoucítí.

Petra Jirásková

Po rozborovém semináři následoval společenský večer, kde se do melodií kytar, fléten a piána mísily rozpravy o divadle a zhlédnutých inscenacích, mnoho se také zpívalo a tancovalo. V nepřehledném mumraji divadelníků se míhaly i tváře všech ostravských – Kryštofa Blažeje, Daniela Ptáčníka, Vojtěcha Samka (všichni z V. B), Vojtěcha Dokoupila, Jindřicha Hudečka (oba z VI. A), Viktorie Šlachové, Eleni „Emily“ Vlachopulosové (obě z VI. B), Michala Petra Hranického, Petra Karčmaře, Kvida Lotreka, Barbory Staňkové a Varvary Šatunove (absolventi školy). Právě bývalým studentům gymnázia byly po skončení společenského večera předány certifikáty o absolvování divadelního kroužku Blazeovaní, současní studenti je dostali při předávání vysvědčení.

Až po našem odjezdu z Ústí nad Orlicí jsme se dozvěděli, že Hodina pravdy obdržela „Cenu za soulad tématu, prostoru a hereckých prostředků“. Je potěšující, že mezi šesticí oceněných inscenací byli Blazeovaní jediným souborem, který nefunguje jako součást specializovaných nebo základních uměleckých škol.

Všem divadelníkům děkuji za spolupráci, příjemnou tečku za letošní „sezónou“ a těším se na další divadelní výlety!

Petr Horák