Historické putování metropolemi habsburské monarchie

Den první, římsko-prešpurský

Bílý bus Edelweiss opouští Ostravu obtěžkán čtyřiceti študáky našeho slovutného ústavu, dvěma dějepravci-výkladovci, volant tradičně již v rukou Liborových a čelní sedadlo navigátorské osazeno taktéž tradičně Leošem Jaškem, hlavou organizační. V smršti dešťové brodí se náš Edelweiss dálniční linií k hranicím slovenským, po zdolání jejich k hranicím rakouským a náhle dostavuje se moment téměř zázračný. Temná mračna uvolnila průchod paprskům slunečním a blankyt oblohy lze již zahlédnout stejně jako park archeologický Carnuntum – na místech dávné metropole římské provincie Pannonie ležící. Tož ruinami jsme prošli, římskými domy, městskou vilou i thermami rekonstruovanými dle stavebních postupů z doby antické. Dlaně na vyhřívaných římských podlahách a vzduch prosycený vůněmi koření i pokrmů. A archeologů práce sledování. Idyla však jest opět náhle a nečekaně přervána blížící se temnotou, bouři věštící. Edelweiss stává se tak na poslední chvíli útočištěm poutníků a v počínajícím deště rytmu míří naše osádka do Bratislavy, Prešpurku, též Pozsony v jazyce maďarském a Posonium v řeči latinské zvané. V doprovodu průvodkyně zdatné a edukací univerzitní kované jsme putovali památnými místy Starého města, vyslechli příběhy dějinné i pověsti místní a skrze pozůstatky čtvrti židovské kol památníku holocaustu k hradu bratislavskému do výšin se brali. A tam pod Svatoplukem na oři v křeči vzepjatém jsme putování završili a vyslechli zvěst o tom, kterak tohoto vladaře dávného za krále jeho novodobí stvořitelé vyhlásili a v duchu národním jej vysochati nechali. V pozdním odpoledni již bezdeštném pak bílý Edelweiss převezl nás přes hranici do země maďarské a k Budínu i Pešti nás přibližuje. Ve vozidle nás do dějin komunistického Maďarska vtahuje filmový dokument o revoluci v roce 1956 a jejich hrdinech i padouších. Cestami klikatými se navečer k dunajskému ramenu přibližujeme a bydlisko naše netradiční hledáme. Po slepých stopách a navigačních rozpravách s domorodci budapešťskými v jejich rodné řeči nás cesty osudu dovedou na místo vytoužené k botelu Lisa pevně ku břehům dunajským přimknutému. S očekáváním věcí příštích propadáme do první klidné noci v dalekém cizozemsku.

Den druhý pešťský

Po maďarské snídani odebíráme se ráno busem Edelweiss do Pešti, kterou je nám dáno celý den křižovati různými směry. Prvním zastavením v této rovinaté části dnešní metropole byl hrad Vajdahunyad, kterýžto jest křížencem nejroztodivnějších stylů architektonických, což je rys zde typický, jak jsme seznali během dalších putování. Zde zazněly taktéž věty památné o legendárních vajdahunyadyovcích coby bořitelích monarchie a jejich tajných revolucionářských piklech. V sousedství pak Náměstí hrdinů svou šírou náručí nás objalo a pod sochou Arpáda, Maďarů všech vůdce prvotního, nejmaďarštěji vyhlížející člen edukátorského dua Dr. Sova výkladu k ranným dějinám uherským se chopil. Pantheon významných bojovníků národních představil a korunu svatoštěpánskou ikonograficky vyložil. A římské základy tohoto města na termálních pramenech položeného neopomněl zmíniti. Muzeem krásných umění pak naše skupina prochází v sevřeném šiku a naslouchá interpretacím obrazů z dávných věků, rušena jen kníratým strážcem těchto uměleckých pokladů a především ticha galerijního. Však alespoň zásadní věty stačily býti v poloilegálním tónu proneseny a snad do úrodné půdy hlav studentských zasety byly natrvalo. Andrássyho třídou namířeno máme k Domu teroru, unikátnímu památníku zvěrstev maďarských fašistů Šípových křížů v době válečné a maďarské komunistické policie AVH v době poválečné. Proč nemáme u nás takovéto muzeum? Otázka, která napadá edukátory i studenty, zůstává nezodpovězena. Zato pocity a vjemy z viděného, slyšeného i čteného silně vryté. Přes náměstí Oktogon suneme se do samotného „pupku“ staré Pešti a vyhledáváme místa nabízející odpočinutí a maďarské speciality, abychom nabrali sil pro vizitaci Velké synagogy v ulici Dohány. Dojem jest naprosto impozantní, neb se jedná o největší synagogu v Evropě a druhou největší synagogu na světě mimo Izrael. Zde krom silných dojmů z tak ohromného chrámového prostoru pro tři ticíce věřících probíhá výkladová smršť jedné z polovic edukátorského dua. Na místě rodném je vzpomenuta rovněž zakladatelská osoba sionismu Theodor Herzl, jeho činy a zásluhy o stát Izrael. Kolem americké ambasády, v dobách studené války útočiště komunisty pronásledovaného kardinála Józsefa Mindszentyho, k pomníku vůdce maďarské revoluce a protisovětského boje Imre Nagye a nedalekému parlamentu neogotickému, dominantě pešťského břehu Dunaje, míří naše kroky. A na nábřeží, kde netradiční pomník opuštěných bot a botiček připomíná protižidovské násilnosti maďarských fašistů v roce 1944. Nábřežím pak k vytouženému bílému Edelweissovi a k botelu našemu domovskému se ubíráme vstříc druhé noci budapešťské.

Den třetí pešťsko-budínský

Ránem slunečným od kanálu dunajského a botelu našeho míříme opětovně do centra Pešti, tentokráte je naším cílem Holocaust Memorial Center. Z temnoty běsů antisemitských štvanic, z galerie autentických fotografií a filmů, syrových, nepochopitelných a trýznivých, do prosvětleného chrámového prostoru synagogy, Davidovy hvězdy na modré nebeské klenbě, průchod do naděje, života a víry v budoucnost. Poznání, že fanatismus prostupuje hranicemi, každým národem, jeho spodními proudy. Změna místa a nálady. Největší městská tržnice Nagyvásásrcsarnok (čti: náďvasárčárnóg) láká nás do svých útrob, trhovci za přeplněnými pulty nabízejí papriky ve všech konzistencích, koření, klobásy rozličných druhů a délek, tokajská vína, kachní paštiky, guláše a perkelty a podivuhodné vyšívané tkaniny neznámého účelu. Tož vrtrhli jsme do toho reje nákupního a užívali vjemů tak maďarsky maďarských. Po divočině této odváží nás bílý Edelweiss přes Dunaj po Széchenyiho řetězovém mostě do městské části Buda na Hradní vrch, stoupáme k Rybářské baště, podivuhodné architektonické bizarnosti, která je návštěvníky obsypána, přesto ve své samoúčelnosti v okolitém prostoru opuštěna. Naproti se hotel Hilton v plášti komunistické architektury přimyká tak těsně a důvěrně ke gotickému chrámu. A ty výhledy z vrchu přes Dunaj na parlament a pešťské památky na horizontu! Budínský královský palác nese na svém plášti bezradnost stavitelů posledních dvou staletí. Ploužení ulicemi přeplněnými, edelweissovské putování k poslednímu místu denního plánu, k muzeu Viktora Vasarelyho. On a Rubik, dva světově nejznámější Maďaři posledních desetiletí. Oba zálibu svou našli v kostkách. A barvách. Rubik v prostoru a Vasarely v ploše. Muzejní žena před koncem své útrpné směny děsí se přílivu omladiny cizojazyčné. Vstup je náhle komplikován nečekanými maďarsky znějícími replikami. Diplomatická bitva, vyjednávání, postávání, nakonec rezignace maďarské strážkyně a vytoužený vběh do útrob muzejních. Srocení před magickými obrazovými kompozicemi a dohadování. Uvniř či vně? Oko každého vidí to zcela jinak a plyne z toho poučení o rafinovaných nástrahách op artu. Ze světa promyšlených optických sítí a klamstev k nedaleké točně trolejbusů, odkud vzápětí odráží náš bílý bus skrze spleť ulic a most dunajský k botelu a kanálu a spočinutí vysněnému.

Den čtvrtý vídeňský

Vyrážíme od vod dunajských a Lisy, poslední sbohem maďarským břehům, razíme dálnicemi maďarskými a rakouskými do metropole starého dobrého Rakouska-Uherska. V bílém Edelweissovi odvíjí se projekce dokumentu o životě českých emigrantů v tomto tradičním metropolitním městě, enfant terrible vídeňské krajanské scény Lanďák jako vždy baví naši společnost drsnými příběhy z života exulanta. Vídeň nás přijala na nábřeží, odkud se vydáváme na pěší pochod historickým centrem, starou středověkou ulici kol řeckého ortodoxního chrámu k vídeňskému orloji. Blíží se dvanáctá, za nekonečnou chvíli dá se soukolí do pohybu a před námi defilují osoby Vídni připsané a souzené. Marcus Aurelius, Karel Veliký, Marie Terezie se synkem svým, mnozí další velikáni, Haydn celý koloběh uzavírá. Vůkol římské a středověké vykopávky na Michaeler-platz, Římani nás pronásledují celou cestu. Přes Stephansplatz k „duši města“ katedrále Stephansdom, před níž nebožtíka Mozarta a mši jeho zádušní vzpomínáme. Věhlasnými ulicemi Kohlmarkt a Graben putujeme, po cestě míjíme barokní morový sloup, vystavěný k památce odražení Turků od Vídně. Cílem naší cesty je majestátní císařský Hofburg. Vzpomínání na Franze Josefa a jeho krásnou štíhlou elegantní Sisi, klikaté jejich osudy a dlouhý život bez vášně, na udatné činy vojevůdce Evžena Savojského. Hitlerův triumfální vjezd do Vídně za anšlusu je evokován balkonem zámeckým, ze kterého tento Rakušan, tehdy již velkoněmecký diktátor, promlouval k zfanatizovaným Vídeňanům. A místní Židé za všeobecného posměchu tehdy čistili kartáči na šaty a kartáčky na zuby vídeňskou dlažbu. S Hitlerem se Vídeň stala bestiální a nebezpečnou. Na Ringstrasse, kruhové tepně dopravní zbudované na místě zbořených městských hradeb, děje se dělení naší výpravy. Státní opera, muzeum kunsthistorické a přírodovědné, Museums Quartier, rakouský parlament a vídeňská Nová radnice na dohled. To vše na výběr pro blížší prozkoumání. Někteří se noří do ulic vídeňských, jiní pak míří ve společnosti svých dějepravců za moderním uměním do Albertiny. Dějinami moderní malby od Moneta po Picassa procházíme Batlinerovou sbírkou, zvolna do opravdu reprezentativní kolekce děl expresionistů skupiny Der Blaue Reiter a v závěru nás pohlcuje svět amerického pop artu. Typografická plátna Roye Lichtensteina, komiksy a reklamami poučené, a provokativní a ironické „reklamní“ obrazy s hyperrealistickými motivy sladkých žen a dívek z výstavní kolekce „Girls, Candies & Comics“ popartisty Mela Ramose. Poslední sbohem Vídni u důstojného vladařského pomníku Marie Terezie, místě našeho shlukování předodjezdového. Náskok do bílého Edelweisse, kol Donau kanalu a unikátní ornamentálně zdobené spalovny Friedensreicha Hundertwassera po Brünerstrasse ku hranici a Brnu a Moravou k domovu. Závěrečné díky na všechny strany padají při dojezdu...