Expedice do jiného světa - Podkarpatská Rus 2018

Zprvu pošetilý nápad nabyl nakonec po nelehkých logistických přípravách pevných obrysů, a proto mohl druhého zářijového večera konečně plně obsazený bus proříznout ostravskou tmu a na sklonku neděle zamířit skrze Slovensko ku hranicím ukrajinským. První překvapení celé osádce osud narafičil již brzy zrána, kdy se původní řidič v Košicích vytratil do noci a na sedadlo vodičské usedl svérázný šofér Viktor. Rodilý Rus s českým pasem se v následujících dnech proměnil v dobrého ducha jakýchkoliv našich přesunů na šesti kolech. Jeho jízda bez navigace, mistrovské kličky mezi dírami všech možných rozměrů, ospalými kravkami, telátky či jejich lejny, jadrné komentáře k jakýmkoliv dopravním komplikacím si brzy získaly srdce diváků a posluchačů v předních řadách. V to pondělní ráno na slovensko-ukrajinské hranici ve Vyšném Nemeckém jsme však jeho kvality teprve poznávali.

UŽHOROD
Oproti obavám jsme hraničními kontrolami proklouzli za hodinu a půl, což je v těchto končinách na hraně rekordu, a nedlouho poté jsme již zakotvili bílý bus na nábřeží řeky Už v starobylém Užhorodě. Nad námi se vypínal Most Tomáše Garrigua Masaryka, což bylo přímo symbolické. Toto město bylo totiž v dobách mezi dvěma světovými válkami metropolí Země Podkarpatoruské, jež byla součástí tehdejšího Československa. Městem jsme korzovali nejdříve pospolitě, celá družina vedena opisovačem historických a architektonických skvostů, náhodně zvoleným z řad učitelského tria. Prošli jsme po nábřeží s údajně nejdelší lipovou alejí v Evropě kolem čtvrti Malé Galago vystavěné za první republiky, což bylo znát, především při pohledu na budovu Masarykovy školy, jejímž architektem byl stavitel Rozhon, pradědeček naší milé kolegyně z učitelského sboru. Další zastávka nás čekala na Divadelním náměstí s Baťovým palácem a synagogou postavenou v dekorativním maurském slohu, dnešním stánkem místní filharmonie. Pronikli jsme dovnitř a smísili se nenápadně s mladými školáky, kteří tam se svými učiteli slavili začátek školního roku. Další naše kroky mířily pak do vrchu kol řecko-katolického kostela k užhorodskému zámku, dále pak k impozantní neogotické budově bývalého kláštera do Ulice Ivana Olbrachta. V ní jsme narazili na další otisky československé přítomnosti – české nápisy na zdech bývalé nálevny či kořalny a hned vedle na otevřenou hospodu s inventářem z dob první republiky. Procházkou přes most jsme se přenesli na druhý břeh řeky, prošli kolem pravoslavného kostela a několika funkcionalistických budov až k pěší lávce s miniaturními soškami a zámky zamilovaných párů nejrůznějších tvarů, barev a objemů. Tím společná potulka skončila a každý mohl vyrazit do městských zákoutí po vlastní ose. Před námi byly velké výzvy: obmin valjut (výměna peněz), korzování po městském korzu, tajemná zákoutí a dvory, libozvuky zpěvné ukrajinštiny, lákavé pochutiny – pelmeně, šašliky, vareniky, boršče, bograše, kotletky, děruny... aj jaj! Jako vstupní brána do jiného světa byl bez debat právě Užhorod tím pravým místem.

HORY - POLONINY
Odpolední téměř tříhodinová cesta z města nás už neúprosně táhla k horám, do podhůří Poloniny boržavské, která byla naším prvním turistickým cílem. Poté, co Viktor převezl plně naložený bus přes dřevěný mostek sotva týden zbudovaný nad říčkou v Ričce, mohli jsme začít stavět naši první stanovou vesnici. Zázemí pro dvě noci a dvě túry, které časem získaly přesnější označení „horské procházky“. Výstavba (stejně jako pozdější rozborka) provizorních bydlišť probíhala v rekordně rychlých časech, takže večer nabízel dostatek času na vývařbu, očistné lázně i společnou zábavu při kytaře a výkonných reprácích gospodina Kolji, šéfa tohoto kouzelného areálu.

Po ranních rituálech bus vystřelil přes potok (pro sichr už bez nákladu – nastupovali jsme až za mostkem) k vodopádu Šipot, kouzelnému i v dobách, kdy je vody žalostně málo. Po kolektivním snímku celé naší družiny v náruči vod padajících na pozadí a Viktorově přednášce u stánku se suvenýry na téma tajemných funkcí zdejších teplých ponožek na ženské štěstí jsme se přenesli pod spodní stanici nedaleké lanovky a hoja hoja hoj do vrchu! Od lanové dráhy strmou cestou k prvnímu vrcholu, kterým byla Hymba (1491 m n. m.). Z ní se nám otevřel nádherný výhled na Velikyj Verch a celý boržavský hřeben, který byl před námi. A pak to začalo. Celodenní putování ve sluneční záři s výhledem na oblé hřbety polonin a vesničky v údolích, mírně nahoru a mírně zase dolů, lehoučký trek prokládaný občasnými občerstvovacími pauzami a poleháváním na měkkých horských loukách. Během chůze radost z náhodných konverzací, které stmelovaly a dávaly nám poznat jeden druhého zcela jiným způsobem než v hektickém a často anonymním školském provozu. Z hřebene se pak letělo dolů kamenitými cestami, někdy téměř řečišti balvanů plnými až do „naší“ vesnice Ričky. Po pětadvacetikilometrovém špacíru nás přivítal vytoužený obchod „Produkty“, zdejší dvě prodavačky ukojily naše žízně i hlady, útraty hbitě sčítaly na sčotu (počítadle), jak je zde zvykem, a venku nás tklivým zpěvem podkarpatoruských lidovek doprovázel místní zpěvák. Jeho veselá a přátelská nálada podpořená dobrým pitím vedla k tomu, že nás s písní na rtech vyprovodil až na kraj vesnice. Vytvořili jsme tak jedinečný radostný průvod, který místní lidé postávající za ploty dozajista nevidí tak často. A večer ve stanovém městečku úleva, zasloužený odpočinek a relaxace při dobré hudbě, časem u ohně a kytary.

Ráno vše se balilo natrvalo, čekal nás totiž přesun do Siněvírského národního parku a do hlavního cíle naší expedice, do Koločavy. Naposledy odlehčený bus Viktor převezl přes potok a za necelou hodinu jsme už vystupovali pod horou v očekávání túry o dvou vrcholech a magickém jezeru na jejím konci. Nástup tvrdý, pro horské kozy či kamzíky, celá družina se záhy rozprostřela do nekonečně dlouhé pochodové formace, a ta se po čase dále tříštila na stále menší skupinky milovníků hor. Zcela jiné putování než předchozího dne, lesy, stromy, stromy a zase stromy, úzké chodníčky mezi kameny, kořeny a na vrcholcích propletence větví kosodřeviny. Výhledy z vrcholků byly odměnou za krkolomná prudká klesání a nové výstupy, které zdánlivě neměly konců. Občas sprchlo, což náladu zadního voje příliš nepovznášelo. Ale všechno její osazenstvo bojovalo s nástrahami hor, bolestí i malomyslností neskutečně srdnatě. Odměnou byl pak pohled na jezero siněvírské, jehož modré oko v lesním průhledu posledního sestupu vyvolalo smích a slzy zároveň. Tak blízko a přece tak daleko. Splužit strmé kopce a stráně, blátivé koryto a dotknout se konečně hladiny! V cíli u jezera čekalo megalomanské dřevěné sousoší milenecké dvojce, chlapce Víra a dívky Siňji. Její otec milého chudého nápadníka zabil a ona pak ze žalu jezero slzami naplnila. Poté, co někteří k jezeru doběhli a jiní se k němu doslova dovlekli, následovalo zasloužené občerstvení v ukrajinské krčmě a hurá za Viktorem do busu. Vytoužená jízda do neznámého cíle, do našeho nového domova pro poslední dva dny expediční. Sčot denního putování horem a dolem byl impozantní, znovu pětadvacet kilometrů, tentokráte však v terénu mnohem krušnějším... Poklona všem!

KOLOČAVA
V houstnoucím šeru nabíráme do busu u krčmy v bývalé stanici českých četníků Olesa, zdejšího restauratéra, průvodce a ubytovatele v jedné osobě. Parkujeme v jedné z vedlejších ulic, vybalujeme a stanovou vesnici robíme tentokráte na zahradě pana domácího. Úhledný „tábor“ mezi ploty okolních domů, slepice coby neposedné sousedky, země provoněná slámou a deštěm, který ji vydatně kropil v průběhu dne. Výstavba rychlá, někdo vařil u stanu sám, jiní se vydali na večeři do četnické stanice. Vybojovali jsme si extrovní místnost a hody propukly ve velkém. Radostná oslava našlapaných kilometrů, vzpomínek na překrásné přírodní scenérie, divočiny a lotroviny cestou zažité. Pravý večer koločavský, nad kterým držela ochrannou ruku obloha s hvězdami na dotek blízkými.

Po ranní snídaňové smršti konečně pronikáme do místní školy, před níž se tyčí busta spisovatele Ivana Olbrachta, který tento kraj svými reportážemi a prózami proslavil. Olesa nás vítá v muzeu zasvěceném autorovi Nikoly Šuhaje loupežníka, odhaluje prameny Olbrachtovy inspirace a rozplétá baladu o legendárním zbojníkovi, jeho milé Eržice i celou sérii tragédií, které jejich příběh provázejí. Na zdi fotka pořízená českými četníky v létě roku 1921, na ní zabitý Nikolka a Jura, jeho bratr sotva patnáctiletý. Po důkladné prohlídce se rozprchneme po škole vedeni místní paní učitelkou, náhodně natrefenou. Obhlížíme třídy, velkolepé chodby, kantory a jejich rozpustilé žáky jako ta nejpodivnější inspekční skupina, kterou asi tento slovutný ústav zažil. Naše kroky po poledni míří ze školy na nedaleký hřbitov, kde ve stráni odpočívá Nikola Šuhaj a jeho milá Eržika. Posedáme kol místa loupežníkova věčného odpočinku a čekáme, až obloha zapláče. Mezi prvními kapkami dešťovými pak kličkujeme po místních hrbolatých ulicích ke koločavskému skanzenu Stare selo (stará ves). Krom starých stavení s inventářem z dávných staletí, ve kterých jsme tu a tam brousili, kovali či tloukli do železa všech možných tvarů, nás překvapily unikátní kousky techniky z časů sovětských. Lokomotiva, vagóny, drezína, autobus a koráb silnic, stará Volha, na kolejích! Interaktivní ráj, dotýkej se všeho, dopřej si přímého kontaktu s historií do sytosti. Jedinou vadou na kráse je stále silnější liják, na soutoku řek podél skanzenu sílí divý rej odpadků a pet lahví ve vlnách. Někteří z nás berou útokem nedalekou restauraci s borščem, pelmeni a plným stolem suvenýrů ze všech myslitelných materiálů, jiní odklusávají vařit do promáčeného tábora. Nabíráme síly na další místo, starý dřevěný kostel, vedle kterého jsou hroby českých četníků, dva z nich střelil Nikola Šuhaj. Chrámem nás provází místní učitel dějepravec Vasil, noří se do obvyklé epické šíře hlouběji a hlouběji, postupně opouští poslední fragmenty češtiny a propadá se do ukrajinštiny zcela. A my s ním. Sdílíme jeho edukační rauš a objímáme mohutný strom jasan, někteří z nás navlékají sebe či jiné do krojů, četnice v novodobých převlecích zatýkají folklórně vyhlížejícího Nikolu z našich řad, my edukátoři klademe ruce na náboženský kodex a modlíme se v duchu za konec války na Ukrajině. Z kostela večerní ulicí a loukami stoupáme ke hřbitovu židovskému s památníkem zdejších obětí holocaustu. Odtud krásné výhledy na Koločavu i poloniny nad ní mlžným oparem jemně zahalené. Rozloučení s Podkarpatskou Rusí v četnické stanici, vydatné posílení před návratem a poslední již vskutku chladnou nocí ve stanech.

MUKAČEVO
Po pobudce, snídani, rozloučení s panem domácím a jeho rodinou téměř tříhodinová jízda, nejdříve po místních děravých cestách, později po zcela nové silnici do druhého největšího města Zakarpatí Mukačeva. Před jeho branami jsme ještě zdolali hrad Palanok a z něj se kochali výhledy do všech světových stran. Jedinečným manévrem pak Viktor ve městě samotném upíchl bus na parkovišti pro osobní auta, což místní „stražak“ neviděl moc rád, ale nakonec pod tlakem nevyhnutelnosti rezignoval. Naše grupa pak pospolitě prošla korzem kolem divadla a staré radnice ke kostelu sv. Martina, který je městským patronem. Také v Mukačevě jsme silně vnímali stopy, které tu zanechali českoslovenští architekti meziválečné doby. Poté už následovalo samostatné objevování města, poslední hodování v místních restauracích a dokupování prezentů pro blízké.

A pak odjezd, v buse vyhlašování cen, odměňování jednotlivců i celých skupin za výjimečné činy. Hodnotné dary pořídil v mukačevském hračkářství a cukrovinkách triumvirát vynalézavých učitelů. Elegantní ušíčka na hlavu a roztodivné variace infantilních nálepek našly své nadšené majitele, stejně jako bombóny Roshen z prezidentského koncernu Petra Porošenka. Oceněn byl rovněž Viktor za věrné služby pivem nealkoholickým a ruským – Baltikou nula celá nula. Studenti pak ocenili své expediční vůdce skandováním Hoši, děkujem! Hoši děkujem! V takovýchto dojemných turbulencích pocitů a dozvuků vzpomínek jsme se dokodrcali až k hranici, kde jsme vše vyložili, nabídli slovenským celníkům k prohrabání a zase naložili. Kupodivu se celá operace vešla zase do hodiny a půl a my se rozjeli směrem západním po linii Prešov, Košice, Žilina k domovu drahému. Hodinu po páteční půlnoci jsme přikotvili na parkovišti u Tesca, ratolesti se vrhaly do náručí svých rodičů a my děkovali tomu nahoře za dojezd ve zdraví, spokojenosti a všeobecné radosti.

Cestu doporučujeme z terapeutických důvodů všem českým skuhralistům, kteří stále dokola hořekují nad tím, jak se tady máme špatně...

Za učitelské trio sepsal Petr Šimíček