Exkurze do Berlína a Drážďan

Den prvý

Je brzké ráno 6. října, bílý autobus Edelweiss noří se do ostravské tmy, těžké a malátné, nabírá směr ku hranici česko-polské. Za volantem spolehliví řidiči Jirka a Libor. Osádku tvoří studentstvo z vyšších ročníků, edukátoři, průvodci historickými ději, Jurij & Pjotr a navigátor, průvodce Berlínem Leoš. Sextánská Marie na svém tradičním místě v čele. Polské nekonečné planiny, kouřící komíny, kodrcání a nadskakování. Další hranice zdolána, rozevírá se prostor nyní jednotné a zcelené Germanie. V útrobách autobusových odvíjí se na obrazovkách dramatická rekonstrukce konference ve Wannsee, zrůdné nápady, dohady a jednota v plánu „konečného řešení židovské otázky“. Heydrich hraje první housle, Eichmann vše organizačně vybrušuje. Z filmové reality přecházíme plynule do historické expozice vily ve Wannsee, dějiště oné schůzky, v dějinách holocaustu tak zásadní. Idylické místo u jezera zesiluje cynický rozměr tehdejších dohod. Stránky konferenčního protokolu rozloženy v jednací místnosti, fotografie účastníků shlížejí ke svému dílu ze stěny. Procházíme jednotlivými sály, dokumenty, mapami, fotografiemi a obrazy, svědectvími, po stopách příprav, realizace a vyústění nacistického genocidního programu. Chmury se rozptylují až na dalším místě, u idylického zámečku Cecilienhof u Postupimi. Anglická architektura v Braniborsku. Za rybím křížením dřevěných trámů v pětačtyřicátém šéfové Velké trojky nově porcovali Evropu a Německo obzvláště. Stalin byl nekompromisní a neústupný. Ještě dnes neseme my i Němci traumata tehdejších dohod. Poslední již podvečerní zastavení v parcích postupimského zámečku Sanssouci. Uprostřed velkoleposti a slávy pruských králů. Zahrady s vinnou révou, terasy, fontány, antikizující sochy a sousoší. Bizarní čínský pavilon v německém parku. Via hotel F1.

Den druhý

V ranním oparu se ocitáme na švu dvou světů. Na hraně bývalých Berlínů, východního a západního. Checkpoint Charlie, hraniční přechod mezi světem tyranie a světem svobodným. V muzeu fotografie z výstavby zdi, vzpomínky na útěky, na jejich nejneuvěřitelnější podoby. Tunely, závěsné lanové dráhy, automobily s tajnými dutinami pro převoz osob. Doklady střelby východoněmeckých pohraničníků, památníky padlých, stopy zoufalství a odvahy. Původně skromné bytové muzeum založené roku 1962 dnes vystavuje doklady doby v mnoha místnostech ve dvou patrech! Nedaleko je uchován fragment zdi. Pod ní venkovní expozice Anatomie teroru – zrod, podoby a vývoj nacionálně-socialistického režimu. Návštěvníci korzují, otáčejí velkoformátové tabule s dokumentárními fotografiemi a sledují bujení a krach ideologie „tisícileté říše“.

Bílý autobus přemisťuje naši grupu na náměstí Alexanderplatz. Srdce východoberlínské zašlé umakartové a panelákové slávy. Honecker Erich zanechal zde otisk výrazný – jako varovný prst tyčí se nad Berlíny oběma televizní věž Fernsehturm. Symbolicky vyjadřuje podstatu režimu – nahlížet a vidět do každé domácnosti, do každé rodiny, do mysli každého obyvatele. Pozor, vidíme tě! Kol radnice k vodnímu kanálu a k další architektonické perle bývalé NDR, k paláci republiky. Bývalá Honeckerova lampárna, zářící a fosforeskující tisíci světel. Místo stranických ceremonií a socialistické zábavy nejvyšší kvality. Ein Kessel Buntes. Vzpomínky na nestárnoucí hvězdy české pop music. Helena, Karel, Jiří. Včelka Mája. Ze vší slávy zůstalo zbořenisko, skelet téměř hirošimský. Skla rozbita, železo rozřezáno, tuny karcinogenního azbestu odvezeny. Zůstávají osiřelé betonové monolity. I ty zmizí. Povstane tu replika městského zámku Hohenzollernů. Strženého roku 1951 z nařízení prvního otce NDR Ulbrichta. Dějinný a stavební vír v Berlíně zametá nekompromisně a důkladně. Noříme se pod lípy na Unter den Linden. Muzeum německých dějin, Humboldtova univerzita, rekonstruovaný budoucí palác prezidenta. Náměstí, kde nacisté pálili v třiatřicátém knihy nepohodlných autorů. Pod dlažbou v průhledu knihovnické regály bez jediné knihy. Majestátní sovětská ambasáda ve stylu stalinského svatebního dortu. Pečlivě chráněná velvyslanectví britské a americké na dohled Brandenburské brány. Také ta se ocitla na hraně východu a západu. Obrátkou mezi lipami k protestantskému berlínskému dómu. Kupole odevšad viditelná, v rozlehlé kryptě rakve vladařské dynastie. Přítmí, ticho a vědomí nenávratnosti. Podél vody k muzejnímu ostrovu. Pergamonské muzeum vtahuje nás do antiky. Galerie starých mistrů. Muzea, galerie a opět muzea. Večerní cestu do hotelu provází filmový dokument. Berlín za studené války. Svědectví z obou stran, dobové záběry. Zdá se to tak dávno.

Den třetí

Ranní zastávka – nové židovské muzeum. Architektonický výstřelek. Futuristický otisk Daniela Liebeskinda v tradiční berlínské zástavbě. Ostré hrany, lomy světla, záseky v kovovém plášti. Symbol klikatící se přerušované cesty židovského národa německými dějinami. Nebo roztříštěná Davidova hvězda?

Bílý autobus dováží nás k památníku holocaustu nedaleko Brandenburské brány. Kamenné bloky, vlnící se masa. Uličky, průchody, samota a náhlá setkávání. Postavy mizí, objevují se a znovu se ztrácejí. Strnulost a neživotnost. Chlad, symetrie a řád. Zástupy zástupů. Mlčící svědkové. V podzemí expozice konečného řešení židovské otázky. Odosobněné počty obětí na stěnách v kontrastu s úryvky dopisů a denníků těch, kteří ztratili právo na život. Tváře a osudy. Rodinná alba. Místnost vzpomínek. Jméno na zdi a hlas v prostoru. Vyprávění. Svědectví. Ze tmy vystupujeme na světlo denní berlínské. Směr říšský sněm. Cestou bílé kříže na drátěném plotě. Jména zastřelených při překonávání zdi. Poslední oběť, mladý chlapec, zastřelen roku 1989. Reichstag. Torzo poválečné. Původní plášť vyplněn moderními vnitřnostmi a skleněnou vyhlídkovou kupolí. Neuralgický středobod moderních německých dějin. Dějiště politických hádek a obstrukcí nacistů za výmarské republiky. Požároviště z roku 1933. Demokracie tehdy uhořela právě tady. Polorozbořený a rozstřílený symbol hitlerismu v květnu 1945. Sovětští vojáci, předloktí zdobené náramkovými hodinkami, rudá vlajka nad troskami. Konec světovládného snu, kruté probuzení, očekávání trestu a odplaty. Z vyhlídkové plošiny na střeše obhlíží naše grupa berlínská panoramata do všech stran. Je pošmourno, dominanty berlínské se jen občas ukazují a opět zanikají. Moderní budova dnešního kancléřství je však nepřehlédnutelná. Parky pak míříme k památníkům pruské slávy. Vítězný sloup válečný, sochy von Moltkeho a Bismarcka. Otisky hrdosti a nadějí v silné jednotné Německo. Postupimské náměstí. Jak jiné než z fotografií počátku 20. století. Moderní, expanzivní, skleněné budovy všude kolem. Žluté špice berlínské filharmonie. Sony centrum – skleněný skelet, předivo kovových tyčí, linie stoupajících a klesajících eskalátorů, živé vodní plochy v mrtvém prostoru, mamutí filmová plátna s reklamní smyčkou. Utopené kavárny. Ozvěny a míjení. Odlesky a odrazy. Tříšť. Nedaleko nákupní ráj na Kurfürsterdammu. Domy obchodní staré, nové i budoucí. Torzo starého kostela v nejtěsnějším objetí moderní architektury. Symbol berlínské tváře dneška. Večerní dojez do hotelu opět filmový. Dobývání Berlína. Svět vítězů a poražených. Všude trosky. Nejistota budoucího.

Den čtvrtý

Bílý autobus razí po dálnici na Drážďany. Sextánská Marie na svém tradičním místě v čele. Leoš čte vzpomínky přeživších na spojenecké bombardování Drážďan. Apokalyptická hrůza, ohňové bouře, starobylé město zmizelo v jediném dni. Úryvky z Vonnegutových Jatek č. 5. Sklepy, spáleniska, sežehlá torza lidí. Míříme do toho, co zbylo z Dráždan po válce. Do znovuzrozeného místa. Jizvy v městské tkáni. Prázdné plochy a poslepované fragmenty minulosti. Frauenkirche. Začernalé kusy zdiva v novém jasném plášti. Brühlské terasy, vyhlídkové plošiny, balkón Evropy. Přístaviště a parníky na líně se vlekoucím Labi. Poprchává a z oparu mlhavého vystupuje Akademie umění. Jediné německé jméno, jméno Dürerovo v pantheonu italských renesančních mistrů v průčelí. Katolischekirche s kurfiřtským zámkem dotvářejí posmutnělé panorama. Průvod kurfiřtů, kdysi freska, nyní monumentální výjev z míšeňského porcelánu, odlesk dávné slávy místních vladařů. Autor se krčí v závěru nekonečného zástupu ve společenství svobodných zednářů. Kolem sochy Martina Luthera suneme se nekonečným prostranstvím ke kulturnímu domu z časů NDR. Protiváhou pochodu kurfiřtů je zdejší impozantní socialisticko-realistická mozaika. Zachycuje heroické etapy z bojů proletariátu proti byvšímu řádu. Novodobí mučedníci, dělnická třída, zemědělci a pracující inteligence. Ta ovšem se tísní na okraji apotheosy socialistické společnosti. Zbraně, revoluce, srpy, kladiva. Síť proti ptactvu, které by mohlo znesvětit svými zobany a exkrementy svatý revoluční zápal lidově-demokratického lidu německého. Poslední zastavení německé naši anabáze – zámek Zwinger. Těžko již pod zašlým pískovcem všeobjímajících pavilonů tušit poválečné ruiny. Noříme se do jednoho ze zámeckých traktů, pohlceni vzápětí sbírkou starých mistrů - Gemäldegalerie. Procházka dějinami evropského a zvláště severského umění středověkého, renesančního i barokního.

Bílý autobus na své již poslední pouti. K hranici polské, krajinou polskou, k hranici české, domovu stále blíže. Německo zůstává již svými otisky jen v našich myslích. Bohumín, Svinov, studentstvo vrhá se do dychtivých a lačných náručí svých rodičů. Osádka autobusu Edelweiss se rozžehnává a jednotliví aktéři čtyřdenního putování se pomalu vytrácejí do ostravské noční tmy…
Malá fotogalerie