Evropské dny handicapu

Ve středu 3.10.2007 jsme navštívili Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, kde jsme měli v rámci Evropských dní handicapu zhlédnout představení hrané mentálně postiženými Italy z Modeny. Po příjezdu nás čekalo menší překvapení, neboť jsme vedeni zkušenostmi z podobných akcí čekali, že budeme ihned sešikováni a zahnáni do sálu; záhy jsme však zjistili, že se v atriu koná jakási vernisáž. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli u vchodu do budovy, nikdo netušil, o co vlastně jde, a ani po zevrubné diskuzi a ukořistění několika chlebíčků duchapřítomnými jedinci jsme na to nepřišli. Ostatně vernisáž brzy po našem příchodu skončila (pravděpodobně pouze shoda náhod) a byli jsme vpuštěni do sálu. Ten přes svou výhodnou polohu (je v přízemí) není tak docela zařízen na takové návaly, tudíž část návštěvníků, nás nevyjímaje, usedla na schody a představení začalo.

Na úvod k nám za pomoci tlumočnice pronesl krátkou řeč šéf divadelního souboru a pak již následovaly scénky. Před vchodem do sálu jsme dostali informační letáky, kde byly kromě klasického infa o divadle a souboru i názvy a pořadí scének. To bylo jen dobře, protože italsky mnoho neumíme a poznat z mimiky, o co se jedná, také nebylo vždy jednoduché. Co se týče hereckého obsazení, skládalo se z několika vychovatelek a z větší části z mentálně (a někdy i tělesně) postižených, kteří svá čísla zahráli s přehledem jako „normální“ herci kdekoli na divadle – což představuje u takto handicapovaných lidí vpravdě ohromující výkon, neboť naučit se své role pro ně musí být mnohem těžší než pro zdravého člověka.

S takovýmito akcemi se vždy neodmyslitelně pojí otázka: „Co vám to dalo?“. Nesporné je, že takový zážitek téměř vždy zanechá stopu, i když to každý vnímá individuálně. Přinejmenším to člověka přiměje přemýšlet nad oněmi herci a mentálně postiženými vůbec. Třeba ho napadne, že mnoho zdravých lidí nedělá nic, ačkoliv by mohlo, a tito handicapovaní dělají více, než by koho napadlo. Třeba ho napadne, zda nejsou přes své postižení svým způsobem šťastnější než mnoho lidí kolem nás. A nebo ho třeba napadne, co by na jejich místě dělal on. A to opravdu nutí zamyšlení.

Septima