Divadlo evropských regionů v Hradci Králové

Neméně horké, žhavě průsvitné dny než předloni. Kočičí hlavy Velkého náměstí zahřáté jako prudkým dechem a připomínající blažený fakt, že za týden se prázdniny opravdu zhmotní. Šestnáctý ročník mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové.

A šťastný pocit plynoucí z propojení dvou veličin, z nichž každá sama o sobě stojí za radost. První z nich je poznávání nových končin, třeba i těch, které už vlastně trochu známe, ale jsou přesto znovu stokrát nové a především jiné. Exotika začínající možná už po dvaceti minutách jízdy vlakem, když nastoupí společně s novými cestujícími i vědomí vzdalování od domova. A Hradec, ten je od Ostravy podstatně dál než dvacet minut. O to silnější vibrace. Druhým vzrušujícím prožitkem je pak samo divadlo. Zpočátku nenápadně schované ve dvorech radnice či Nového Adalbertina, na pláccích za rohem, pod cirkusovými stany v Žižkových sadech a samozřejmě na pódiích, za zavřenými dveřmi – to pro ty, kdo se nespokojili s volným doprovodným programem open air a sáhli v předprodeji do šrajtofle.

Ale stačí krátké rozkoukání skrz prudké letní slunce a člověk už plave ve známých vodách od scény ke scéně, od jednoho netradičního představení ke druhému. Všechno se to dává do pohybu pozvolna, kolem čtvrté odpoledne – jako každý den – a jak slunce klesá a vzduch se stává přeci jen svěžejším, nabírá celý program na obrátkách. Hudba, světla, pronikavé hlasy, všechno to vystřeluje Hradcem ještě po půlnoci. Město žije dramatem, stává se hrou – pro nás o třech jednáních, protože právě na tolik dnů tu můžeme zůstat.

Více než hodinová improvizace Divadelního souboru Improverti z Plzně, na které je znát, že první zdání klame a že tenhle druh divadla potřebuje trochu času, než se rozehřeje, pak začíná solidní show. Dramatizace Klímovy povídky Jak bude po smrti v podání kladenského Divadla Bez zvláštních příhod se odbývá v pravé hospodě U Černého koně, s pravým pivem, bůhví jestli pravou šenkýřkou, každopádně se sálem namačkaným k prasknutí. Hudba, projekce na zeď, groteskně znepokojivý Klíma se svým „Obešel jsem polí pět“. O něco později pak tragikomická hra Mezilidi pražského souboru D.I.S. Harmonie o probouzení třetích a čtvrtých očí, vypalování bradavic pohledem, o duchovních učitelích a neméně duchovní cestě se špatným koncem.

Přímo na náměstí pak sluchátka na uši, v nich cosi na způsob prastarého slovenského mýtu, diváci chodí po parkovišti, pečou se na slunci, nakonec se zastaví před plexisklovou krychlí, v níž se odehrává příběh divoké, nezkrotné ženy z hor. Balet, voda tekoucí po stěnách, expresivní herectví, rozum tápe, je třeba na to jinak. A potom navýsost roztomile sehraná Havlova Audience Divadelního spolku Scéna z Libochovic. Představitel sládka suverénně klopí osmé pivo, je to nejspíš z poloviny nealkoholický birell, říká herec Ondra Malý, který je tu opět pro nás, každou chvíli ho někde potkám, nebo přibíhá aspoň na skok a radí, kam se vydat. A ještě na rozloučenou večerní zběsile energické, napůl improvizované vtipné představení Komiks Fagi Divadla Dno. S kytarou, loutkami, jen tak pod lampou v parku.

Hradec nabídl mnohem víc. Kdo by o tom psal, a především – kdo by o tom četl? Tak jen ještě drobné, o to snad výraznější doporučení: Vezměte děti, nebo třeba sami sebe do divadla Drak. Má světový věhlas, nejspíš o něm ani teď neslyšíte poprvé. Od jara letošního roku se můžete na hodinku (ale klidně i na mnohem delší čas) krásně, kouzelně ztratit ve zdejším nově otevřeném „zážitkovém muzeu“, kterému tvůrci říkají labyrint. Budete bloumat mezi nádhernými marionetami vypůjčenými z konkrétních (ne vždy právě pohádkových) her, nebo si třeba osobně sehrajete Červenou Karkulku, aniž byste věděli, co vlastně děláte. Zní to tajemně, samozřejmě…

Text a foto: Lukáš Bárta, Tom Rett