Blazeovaní na divadelní přehlídce Mladá scéna

O tom, jak se nám představení povedlo, si můžete udělat představu ze dvou recenzí, které byly otištěny ve festivalovém zpravodaji:

Zrcadlení divadla na divadle

Z Ostravy přijel na Mladou scénu soubor Blazeovaní s inscenací Nová vlna se starým obsahem. Název hry cituje titulek novinového článku českého komunistického týdeníku Tribuna z roku 1983.

Tématem inscenace (mimochodem velice cenným tématem) je smysl a postavení undergroundové kultury. Respektive téma projevů svobody v nesvobodném prostředí prostřednictvím kultury. Téma je v textové rovině sdělováno prostřednictvím příběhu skupiny žáků, kteří v rámci školního programu zkoušejí divadelní hru o undergroundu. Jde o zajímavý příklad divadla na divadle. Zajímavý proto, že inscenace vznikla účelově pro potřeby Studentské historické konference, pořádané Gymnáziem Olgy Havlové (což bylo mimochodem zmíněno velmi vtipně v textu) v Ostravě-Porubě. V roce 2012 byla tématem této každoroční konference právě undergroundová kultura…

A tak se stalo, že hru o tom, jak hru o undergroundu zkoušejí žáci jednoho gymnázia, zahráli studenti tohoto gymnázia. Divadlo na divadle se v tomto důmyslném zrcadlení stává nejen vyjadřovacím prostředkem, nýbrž i jedním z témat. Skvěle vypointovaným i v tom, že postavy herců divadla na divadle mají hrát hru o demokracii. Chtějí o demokracii promlouvat prostřednictvím divadla, tedy disciplíny výsostně nedramatické, centralizovaně řízené režisérkou. Krásný a dramaticky nosný paradox. I tento vynikající nápad autorů textu (jde o divadlo autorské; spoluautor Petr Horák je současně režisérem inscenace) zůstal jen na papíře. Do inscenace se bohužel nepromítl. Hranice mezi jednotlivými polohami divadla na divadle nejsou v inscenaci režijně ani herecky dostatečně přesně odděleny. Slévají se. Pomyslný dialog mezi světem dramatických postav a světem herců, kteří tyto postavy zkoušejí hrát, se nekoná.

Inscenace se snaží být kontaktní, ale její komunikace s publikem není funkční. Bezprostřednost projevu herců působí poněkud falešně. To se projevilo například v anketě, kterou herci krátce po začátku hry vedli s diváky v prvních řadách. Přikládali divákům k ústům mikrofon, diváci na ně nereagovali. Jeden z diváků (redaktor Malé na Mladé) kontroval dokonce tím, že vytáhl diktafon a začal si nahrávat na oplátku onoho herce s mikrofonem v ruce. Herci na nastalou situaci nedokázali jakkoli reagovat.
Herecké vyjadřovací prostředky inscenace oscilují mezi nejdenotně dávkovanou nadsázkou a snahou o opravdovost, čímž ve výsledku vzbuzují dojem jakéhosi povrchního realismu.
Vynikající volba tématu a zdařilý text se tentokrát nepotkaly se stejně šťastným způsobem jevištní realizace.

Luděk Horký

Co je to ten underground?

Projekt studentů ostravského gymnasia Olgy Havlové pod vedením Petra Horáka nazvaný podle článku v časopose Tribuna z roku 1983 Nová vlna se starým obsahem je bezpochyby zajímavý v několika aspektech. Pro nás starší – pamětníky – oné doby jsou však ty aspekty patrně dost jiné než pro mladé herce (a diváky), pro které je tato doba už historií. Zajímavé je především to, jak se mění obsah slov, která se používají v dobovém kontextu dneška (tedy rozvinuté demokracie, kde je možné – nejen na scéně – říci cokoli a být kýmkoli). Je možno být mladým komunistou nebo neonacistou, aniž by to mělo (kromě drobného posměchu) jakékoli důsledky. Slova jako underground nebo cenzor ztratila svou tajemnost a hrozivost. Z toho vznikají jistá nedorozumění, či naprosto rozdílná chápání významů a souvislostí. Ukázat tyto rozdíly byl možná jeden z cílů autora textu, v němž studenti nacvičují pod vedením mladé režisérky scénku z redakce komunistických novin. Jestli jsem dobře pochopila, původně to mělo být spíše takové jednorázové scénické čtení, které v souvislosti s konferencí o undergroundu mělo bezpochyby velkou působivost a názornost. Opakováním však dosti ztrácí. Proč? Protože mladí studenti příliš „hrají“. Autenticita, která byla možná (a bezpochyby působivá) při prvním provedení, se tak vytratila. Na fixaci hereckých výkonů a nutnou stylizaci už účinkující nedosáhnou. Hranice mezi osobnostmi jednotlivých hráčů (úmyslně neříkám herců), představitelů typů studentů a do třetice rolí v připravované hře je velmi nejasná, a prakticky není rozlišena. A tak jsou vlastně divácky nejpůsobivější scény nejvíce stylizované – především na začátku, kdy jsou protagonisté stylizováni do budovatelských póz živých sousoší a písně symbolizují rozpory doby (budovatelské Kupředu levá a poté slavný hit Rolling Stones překládaný simultánně kamenným hlasem moderátorky, podobně jako závěrečná Óda na radost). Je to tím, že zde se mají účinkující možnost chytit konkrétních, výrazných charakteristik, zatímco v dalším ději je jim dána větší volnost, s kterou si tak docela nevědí rady (viz např. poněkud rozpačitá interakce s diváky – anketa na téma underground). V každém případě, navzdory nejrůznějším formálním nedostatkům, byl pro mě tento scénický pokus zajímavý. Inspiroval mě k přemýšlení nad tím, jak se během let proměnilo myšlení a vnímání skutečnosti. Historie se jistě v mnohém opakuje, ale nové vlny se starým obsahem jsou stejně proměnlivé jako vlny mořské.

Jan Soprová
 

Příjemný výlet do Ústí nad Orlicí absolvovali tito studenti (a absolventi) školy: Barbora Staňková, Jiří Kůdela, Kvido Lotrek, Varvara Šatunova, Martin Ormandy, Dominik Vontor, Tomáš Baránek a Petr Karčmař. Všem velice děkuji za odvedenou práci!

Petr Horák