Adaptační kurzy 2016

Prima A

Ve dnech 5.-7. září 2016 odjela naše třída na adaptační kurz na Bílou do Beskyd. V průběhu tří dnů jsme se formou zábavných her a soutěží seznamovali. Pro své spolužáky jsme ze samotvrdnoucí hmoty vyrobili drobné dárky, sepsali si chartu třídy nebo si připravili zábavný večerní program. Máme moc hezké originální plátno, líbí se nám nápad s chodidly.

I když nám počasí nepřálo, moc jsme si to užili. Vrátili jsme se jako kamarádi a doufáme, že nám hezké zážitky a především super kolektiv vydrží nejen po celou dobu studia.

žáci 1. A

Prima B

V pondělí 5. 9. odjela nová parta primánů na adaptační kurz. Jeli jsme na Bílou v Beskydech do jedné z chat. Když jsme přijeli, rozdělily se pokoje, vybalili jsme si a už jsme se těšili, co se bude dít. Sešli jsme se ve společenské místnosti a hráli tam seznamovací hry s medvědem a podobně. Kolem dvanácté jsme šli na první oběd. Jídlo bylo výborné, a proto jsme vždy odešli s plným žaludkem. Počasí nám sice nepřálo, ale přesto jsme se vydali na hřiště, kde vypukly soutěže proti primě A. Další den začal výrobou plátna, které se vždy na adaptačním kurzu vytváří a má za úkol symbolizovat naši třídu. Dělali jsme je ve stylu vesmíru. Osm planet znamená osm ročníků a na každé hvězdě je napsáno naše jméno. Ve slunci je podepsána naše paní třídní učitelka. Večer jsme si měli vymyslet hry, které budeme hrát. Zábava se nám celkem vydařila. Před odjezdem jsme si házeli s klubíčkem. Ten, kdo měl klubíčko, měl říct, co se mu tady líbilo a naopak nelíbilo. Po obědě všichni nasedli do autobusu a vyrazili směr Ostrava ke škole.

Byla to opravdu super akce a myslím, že budeme po celých 8 let prima parta, která se nebude nikdy nudit.

Vojtěch Prašivka

Na adaptačním kurzu se mi velmi líbilo. Hráli jsme super hry a celá třída se seznámila. Jeden večer hry připravovali studenti. Byla to zábava!

Ubytování bylo uspokojivé, ale malé. Na obědy a večeře jsme museli chodit do jiného hotelu, ale jídlo bylo dobré, takže to zase tak moc nevadilo.

Celý kurz jsem si užil.

Richard Šebek
 

Adaptační kurz byl velmi pěkný (i když nám pršelo). Krásné prostředí, zábavné hry a pěkné ubytování, to všechno na něm bylo. Mě osobně trochu mrzelo, že jsme na obědy a večeře museli docházet. Ale říkali nám, že je to jen dočasně, takže jsme měli asi jen smůlu. Co se mi naopak moc líbilo, byly snídaně formou bufetu a hry. Taky jsme měli možnost poznat své spolužáky, což byl asi hlavní záměr pobytu. Adaptační kurz byl opravdu hezký.

Aneta Jandíková

První C

Znáte ten pocit, když 1. září přijdete do nové školy, nové třídy, která je plná nových spolužáků?

Tenhle pocit znají asi všichni a každý se s ním vyrovnává po svém. Někdo sedí sám osaměle v lavici a někdo zase prvním krokem do třídy způsobí rozruch. Ať už patříte k jakékoli skupině, pořád ve vás převládá pocit neznalosti a nedůvěřivosti k novému prostředí. Jenže od toho tady je adaptační kurz!

O pár dní později, přesněji 7. září, kdy už jsme alespoň trochu znali jména našich spolužáků, jsme čekali v malých skupinkách na autobus, který nás odvezl do podhůří krásných Beskyd - horské chaty Bílá.

Když jsme vystoupili z autobusu, proběhlo nám v hlavně jen to, jak je tady nádherně, a to jsme ještě nevěděli, co za úžasné tři dny nás čekají. Nejdříve jsme se rozdělili do pokojů - bohužel holky byly ubytovány v nedaleké (luxusní) hájence a kluci v budově (se sociálním zařízením) po pěti ve dvou pokojích. Bohužel píši proto, že z důvodu zákazu návštěv hájenky jsme tak nemohli trávit čas jako celek, nýbrž jako dva tábory holek a kluků. Ani jsme si nevybalili věci z tašek a hned jsme se vrhli na seznamovací hry. Po hodince těchto aktivit nám pár jmen v hlavě přeci jen uvízlo. Nevím, zda to bylo naší skvělou pamětí nebo lehce zapamatovatelnými vlastnostmi spolužáků ̶ jako například „pitomý“ Šimon nebo „hloupý“ Petr. Byla nám také zadána jedna hra, jmenovala se Anděl a provázela nás celým kurzem. Celá hra spočívala v tom, že každý musel někomu dělat anděla, druhému tedy pomáhat a celkově mu zpříjemňovat celý kurz. Každý hru pojal jinak, někdo se staral o svého svěřence od první chvíle, a někdo vše smázl tím, že mu poslední den odnesl tácek. Po dopoledních aktivitách jsme šli na výborný oběd do místní školní jídelny. Po obědě se na nás přijela podívat paní ředitelka, která pro nás měla připravené další hry, při nichž jsme se učili si navzájem věřit.

Druhý den jsme začali turistikou a už tady byla vidět změna. Nejenže jsme se pozdravem „dobrý den“ a „turistice zdar“ sblížili s mnoha turisty z okolí Beskyd. Z dříve malých skupinek kamarádů se během túry staly o něco větší skupiny a člověk si začínal všímat, co za fajn lidi to má okolo sebe.
Když jsme se vrátili, začali jsme pracovat na něčem velkém. Přesněji na velkém plátně. Mělo být něčím, co nám bude po celou dobu studia viset ve třídě, co nám bude připomínat jednak naše seznámení, jednak to, že teď budeme čtyři roky bojovat spolu, bok po boku. Vytvořili jsme tedy balón, s nímž proletíme celou dobu studia. Jako výplň balónu jsme si zvolili obtisky našich rukou, které jsou navzájem propletené jako symbol spolupráce.
Den jsme pak zakončili hrami. Vybírali jsme si je sami a hlavně jsme se vůbec nehádali, začínali jsme tedy mít pocit, že nám to spolu půjde.

Třetí den jsme už jeli domů. Ráno po snídani nastala chvíle balení - pro mnohé nepředstavovalo ani námahu, protože za celý pobyt nevyskládali věci z tašek. Po „náročném“ balení nám tedy přece jen zůstalo trochu času, a tak kluky nenapadlo nic jiného než se vsadit, kdo vydrží v horské řece co nejdéle. Musím říct, že to byla zábava jak pro nás kluky, kteří jsme se ve vodě hecovali z posledních sil, tak i pro holky, které se jen smály a vše zaznamenávaly na telefonu.

Celý pobyt jsme zakončili tím, že jsme ho společně zhodnotili, odhalili své anděly a rozdali dárečky pro své oblíbence. Shodli jsme se, že to bylo úžasné, a do autobusu už jsme nenastupovali jako malé skupinky, ale jeden celek. Byli jsme (a stále ještě jsme) plní optimismu a přesvědčení, že společně zvládneme všechno, co nám život studenta gymnázia přichystá.

Petr Hoffmann a Kateřina Kolaříková