Adaptační kurz 2018

Nela Broulíková a Vendula Geryková (prima B)

První školní den, kdy šli všichni s aktovkami do školy, jsme si my, žáci primy B, sbalili batohy, tašky a kufry a autobusem jsme se společně vydali do Beskyd na chatu Bílou na adaptační kurz. Každý z nás tady byl mezi spoustou neznámých dětí a nikdy by nás nenapadlo, že z nás mohou být kamarádi. Hned po příjezdu jsme si rozdělili pokoje, rychle si vybalili věci a venku jsme začali hrát seznamovací hry. Ty jsme hráli vlastně pořád a už po prvním dni z nás začínali být kamarádi. Bylo fajn, že nevznikaly žádné malé skupinky. Zkrátka byli jsme, jsme a budeme jedna velká parta.


Alžběta Musálková (prima B)

Na adaptačním kurzu jsme si to moc užili. Seznámili jsme se, poznali se a zažili spoustu zábavy. Byli tam hodní praktikanti, skvělý program a zábavné hry. Nejvíce se mi líbil výlet k pramenu Smradlavky, protože jsem se tam mohla ještě více seznámit s lidmi ze třídy a popovídali jsme si.
 

Prima A

Vše to začalo 3. září v 7:30 ve vestibulu školy. Sešli jsme se všichni žáci ze dvou nových tříd, 1.A a 1.B. Nikdo nevěděl, s kým je ve třídě nebo kdo je jeho třídní profesorka.
Všichni jsme byli napjatí, jestli najdeme dobré kamarády a zda se nám bude v nové třídě líbit.
Po chvíli pro nás přijely dva autobusy a my se museli rozdělit podle tříd. V autobusech bylo nezvyklé ticho.
Tímto náš adaptační kurz začal!
Když jsme v pořádku dojeli na horskou chatu Bílá, tak hned po rozdělení pokojů jsme šli hrát seznamovací hry. Nejprve jsme si zapamatovali jen několik jmen. Pak následovala jedna hra za druhou. Ani chvíli jsme se nenudili.
Nejdelší hrou, která nás provázela celým kurzem, byla hra se jménem „ Anděl strážný“. Každý si vylosoval lísteček se jménem spolužáka a po celé tři dny mu dělal anděla strážného a snažil se mu pobyt zpříjemnit.
Nejen, že jsme si hráli různé hry, chodili jsme na procházky a vytvořili si svoje plátno, které budeme mít ve třídě celých 8 let studia, až do roku 2026, kdy budeme maturovat. Ty tři dny uběhly jako voda a my jeli domů. Ale v autobuse už nebylo to hrobové ticho, všichni se společně bavili a každý s někým seděl, s někým, koho už dobře znal.
V tu dobu jsme si uvědomili, že s těmito lidmi strávíme dalších osm let a že už nám na nich záleží a znamenají pro nás víc než ti lidé na začátku, o kterých jsme nic nevěděli.
 

David Trněný (první C)

Není zrovna nejlehčí během tří dnů poznat třicet nových žáku. I když se nám to zpočátku zdálo velmi málo pravděpodobné, s pomocí pana profesora Janíka, paní profesorky Kučerové a mnohých asistentů jsme se stali jednou velkou rodinou.

Ráno 7. září bylo pro mnohé tiché, přeci jen to byl teprve náš třetí společný den. V duchu představování probíhala i cesta autobusem na Bílou, kde se konal náš adaptační kurz. Někteří se již znali ze svých dřívějších škol, žádná velká výhoda to ale nebyla. Pořád zbývalo dalších dvacet spolužáků, které bylo třeba poznat. Po příjezdu jsme se ubytovali, hodili tašky do pokojů a vyrazili ven. Aktivity prvního dne byly především seznamovací. Stačilo pár her a většina z nás se dokonale vyznala ve jménech, vlastnostech a zálibách svých spolužáků. Překvapila nás hra Strážný anděl, která spočívala v tom, že každý žák dostal svého „strážného anděla“ a zároveň byl jako strážný anděl přidělen dalšímu spolužákovi. Noční klid byl také příkladem toho, jak rychle se náš kolektiv formoval. Zpočátku bylo všude ticho, stačilo však prohodit pár slov a jeden by se divil, kolik se nás nakonec do jednoho pokoje vešlo. Byly to chvíle zábavy a poznání.

Čtvrtek 8. září byl o něco rušnější. Napětí zmizelo a společně jsme si užívali ráno „podaných“ hrníčků a pozdravů. Nadšení z nás vyprchalo ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že máme před sebou výšlap, na který se ne zrovna každý těšil. I ten byl ale důležitou součástí našeho kurzu, měli jsme možnost poznat blíže pana profesora i přírodu kolem nás. Mnohým připadal formující se kolektiv o něco krásnější než okolní příroda. Zbytek dne probíhal v dobré náladě. Měli jsme čas na vymýšlení našeho plátna, nápadů jsme měli několik, ale stejně jako dospělí, i my jsme se nakonec shodli na jednom tématu. Potřebovali jsme kreslíře, tyčku ze závěsů a pár rovnoběžek, abychom se dopracovali k úžasnému výsledku, na kterém se podílel každý z nás. Byl to důkaz toho, že už fungujeme jako kolektiv, stejně jako ta dokonalá raketka mířící do dalších ročníků (popoháněná samozřejmě panem profesorem). Na konci dne jsme se věnovali dalším hrám.

Třetí den, tedy pátek, byl bohužel poslední. V tento den jsme vyhodnocovali bez pochyby úžasný kurz, prozradili své anděly a rozdali keramické výtvory, které jsme si mohli vytvořit první den. Sbalení věcí nám netrvalo dlouho, přeci jen někteří neměli ani vybaleno. Popadli jsme tašky a čekali na příjezd autobusu.

Vtipná! Otevřená! Milá! Lepší třídu si snad nemůžete ani přát. Děkujeme profesorům, asistentům i kuchařkám za úžasný adaptační kurz!