Adaptační kurz 2015 očima studentů

Prima A

31. 8., kdy měla většina dětí ještě poslední den prázdnin, jsme se vydali na adaptační kurz. Jeli jsme autobusem na Bílou-do Beskyd. Bydleli jsme na horské chatě Bílá.

Po příjezdu jsme se rozdělili do skupinek po čtyřech a ubytovali jsme se. Následně jsme šli hrát různé seznamovací hry, takže jsme se částečně poznali hned první den. Po večeři jsme pak vyráběli výrobky ze samo tvrdnoucí hmoty, abychom si odvezli něco hezkého na památku a sestavovali jsme pravidla k tématům, která nám zadala paní profesorka a ty nám pak budou viset ve třídě. Ráno jsme všichni posnídali a šli jsme na výlet- na Beskydskou magistrálu. To bylo moc fajn. Po obědě jsme ve skupinkách nakreslili návrh na třídní vlajku, kterou budeme mít ve třídě až do oktávy. Zvítězil návrh letadla s balonky a mráčky. No a už tu byl poslední den! Ráno jsme se sbalili, posnídali jsme a šli si společně sednout do jedné místnosti a povídali si o tom, co nás tady nejvíce zaujalo. A všem se nám tady opravdu líbilo moc. Následně jsme si vzali naše výrobky ze samo tvrdnoucí hmoty a svůj výrobek dali tomu, se kterým jsme se skamarádili, zkrátka na nás udělal dobrý dojem. Až jsme si výrobky rozdali, dostali jsme do rukou klubko vlny a každý řekl své pocity z adaptačního kurzu, pak poslal klubko dál a až to skončilo u paní profesorky, vznikla z toho velká síť- jedna třída, jeden skvělý kolektiv. Načež jsme si vzali kufry a vydali jsme se na cestu zpět a těšili se na dalších společných osm let ve škole.

Musím říct, že ze začátku jsem měla z adaptačního kurzu obavy, jelikož jsem nikoho neznala. Jsem ráda, že jsem na adaptační kurz jela, protože mi do života přinesl nové kamarády a dobrý pocit z nové školy.

Natálie Bahenská, 1.A
 

V pondělí, zhruba kolem půl osmé, jsme se sešli u školy, odevzdali jsme všechny papíry a nasedli do autobusu. Po hodině a půl jsme dorazili na turistickou chatu jménem Bílá. Paní profesorka nám rozdělila pokoje, dali jsme si tam svoje věci a šli jsme na oběd. Po obědě jsme se vybalili a šli jsme hrát různé seznamovací hry. Také jsme hráli hru na anděly strážné(ta platila celý adapťák).Každý musel udělat nějaký dobrý skutek tomu, komu dělal anděla. A ještě jsme modelovali se samotvrdnoucí hmotou. Další den jsme šli na výlet na kopec Zbojný a ke Smradlavce, která smrděla jako vajíčka. Po návratu jsme si na látku namalovali obraz, který by měl viset na zadní stěně naší třídy.Poslední den jsme dělali třídnické věci (např.: školní řád), hráli hru ,,prolézání pavučiny“, povídali jsme si s klubíčkem atd.. Nakonec jsme se vrátili ke škole, kde nás vyzvedli rodiče. Poznali jsme spoustu nových spolužáků a velice nás to bavilo. Prostě super.

Eliška Vlčková, 1.A

Prima B

Hned ráno, v 8 hodin, jsme odjížděli na adapťák. Jeli jsme na Bílou do chaty, která se jmenovala stejně - tedy Bílá.

Po příjezdu jsme si rozdělili pokoje a vybalili si věci. To nám zabralo asi 20 minut.

Poté jsme šli celá třída na hřiště a tam jsme hráli různé seznamovací hry - např. házení s medvídkem. Celý pobyt jsme měli osobě, kterou jsme si vylosovali dělat anděla strážného. Měli jsme na něho dávat pozor a pomáhat mu.

Když se blížila 12 hodina, šli jsme na oběd. Odpoledne jsme hráli podobné hry, tentokrát zaměřené na důvěru.

Po večeři jsme šli do sprch a hurá do postele. Někteří ale neuposlechli, běhali po chodbě, klepali na dveře a smáli se.

V úterý po snídani jsme malovali vlajku naší třídy. Každý z nás tam má své jméno, které představuje město. Hlavním městem na vlajce je naše paní profesorka. Odpoledne jsme si udělali výšlap na vrchol sjezdovky a k soše Ondráše. Dolů jsme šli po pašerácké stezce a mezitím jsme zdolávali různé překážky - jako v Tarzánii. Jak jsme přišli tak jsme vyráběli různé předměty ze samotvrdnoucí hmoty. Večer jsme si měli přichystat různé hry a aktivity, hráli jsme asi do jedenácti.

Ve středu jsme posnídali, sbalili si a šli jsme opět na hřiště. Tam nás přenášeli přes velkou pavučinu, byla to opět hra na důvěru.

Poté jsme si říkali, kdo by mohl být náš anděl strážný. Téměř každý uhodl. Potom se stalo to, co nikdo nečekal.

Museli jsme někomu dát své výrobky ze samotvrdnoucí hmoty a říct, proč zrovna mu to chceme dát. Potom jsme si házeli klubíčko, obmotali kolem nohy a řekli jsme, co se nám tu líbilo a jestli jsme se s někým hodně skamarádili.

Cestou zpátky v autobuse jsme složili písničku o naší třídě, jak jsme vystoupili, tak jsme ji zazpívali rodičům, rozloučili se a šli domů. A to byl celý adapťák.

Magda Machová, 1.B
 

První C

Sraz 1. C před adaptačním kurzem byl v sedm hodin třicet minut. V sedm padesát šest se však stále nic nedělo a všichni jsme začali být značně neklidní, neboť jsme se obávali, že jsme si spletli den a na kurz se odjíždí až zítra. Nakonec se však naštěstí zjevil pan profesor třídní a odvedl své žáky k autobusu.

Cesta proběhla bez problémů, byť autobusem, o kterém bychom mohli říct, že byl v "nejlepších letech", a kolem deváté hodiny jsme již byli na chatě Bílá. Po několika seznamovacích hrách a výborném obědě jsme se mohli ubytovat v čistých a pěkných pokojících.

Nyní bych se však ráda vrátila k již zmiňovaným seznamovacím hrám, které byly díky snaze školní metodičky prevence Jarmily Kučerové a jejích pomocníků z řad absolventů našeho gymnázia opravdu velmi zajímavé a zábavné. Pomohly stmelit kolektiv a vypěstovat vzájemnou důvěru, což bylo znatelné ze hry, při níž se mnozí z nás byli schopni svléknout až do spodního prádla. Spolužáci si při aktivitách také zapamatovali jména ostatních anebo políbili svého idola. Korunu všemu pak nasadila celokurzová hra na anděly strážné, kdy se každý musel starat o svého svěřence, například mu donést čaj, pomoci s batohem nebo přečíst pohádku na dobrou noc. Ano, někteří z nás dělali i to. Tato hra, dle mého názoru, pomohla kolektivu nejvíce, neboť jsme při ní byli nuceni mluvit na lidi, které jsme znali necelé dva dny, a projevovat cosi jako solidaritu.

Bohatý program obsahoval to, co někteří nazývali procházkou, jiní túrou a pár z nás dokonce „jejich smrtí“. Vydali jsme se po stopách zbojníka Ondřáše a došli až k pramenu s příhodným názvem Smradlavka.

Poslední den jsme stihli už jen zabalit, zahrát si poslední hry spojené se zpětnou vazbou, naobědvat se a nasednout do autobusu, jenž byl rovněž v "nejlepších letech". Z adaptačního kurzu jsme se vrátili utahaní, ale spokojení.

Daniela Novotná, 1. C